neděle 7. dubna 2019

Posledních pár týdnů


Venku je 20 stupňů, všechno kvete, všechno voní, všude štěbetají ptáci a ještěrky, hmyzáci a zamilovaný páry vylézají z nor pusinkovat se ven na procházky, kde mi pak kazí chuť na točenou zmrzlinu, u který se už zase stojí fronta.
Jaro je oficiálně tady.
Už je skoro pryč první týden dubna. 
Pardon, ale cože? Proběhla první čtvrtina roku 2019 vůbec? Nebyl včera náhodou Štědrej den?
Vim, že tohle tvrdit je asi tak stejný klišé jako fotky na instagramu u magnólií – ale ne nadarmo se říká, že čím jste starší, tím ten čas ubíhá rychleji.

Minimálně poslední půl rok mýho života uběhl jako mrknutím oka. Trochu to dávám za vinu vlastnímu pudu sebezáchovy, kterej mi umožňuje poslední ročník na střední rychle rychle přetrpět, jen ať to netrvá moc dlouho. Bohužel, tohle zkreslený vnímání reality se mi přeneslo i do ostatních oblastí života, kde to není úplně nutný. Všechny dny mi připadají stejný, tahle moje životní rutina mě pomalu, ale jistě uhání k šílenství a minimálně jednou týdně u mě dochází k naprostýmu vyhoření a následovnýmu přetopení v kamnech, protože prostě nedokážu odhadnout to správný množství dřeva, co se do nich vejde.
Pěkná metafora ne?


To si to tak žiju tenhle můj stereotyp, když se jednoho dne podívám na kalendář a uvědomím si, že mi zbývá jeden měsíc do první maturitní zkoušky.
                                                                  No doprken.      
   Dech mi ztěžkne, rozbolí mě hlava jako by mě do ní právě někdo kopnul, trochu se mi zatmí před očima, ale během několika sekund jsem zase v pohodě, schopná racionálně uvažovat.
Nejde o to, že bych byla v takovym stresu, protože sakra - zbývá mi 30 dní a já umím úplnej prd. 
Ne.
Zkrátka nemůžu uvěřit tomu, že už je to opravdu tady. 
Za nějakých 7 týdnů (měsíc do první zkoušky, další tři týdny než dodělám úplně všechny) ukončím tuhle, skoro tři roky trvající, kapitolu mojeho života.
 Odevzdám klíče od bytu a nastěhuju se zpátky k rodičům domu. 
Najednou budu zase v Česku, mezi svými kamarády a s Linzem nebudu mít společnýho nic jinýho než minulost a občasný cesty do PlusCity, protože duh, Burgeristu maj pořád jen v Rakousku.
Jen když tohle píšu, mám přitom motýlky v břiše. 



Je fakt, že 3 roky jsou v životě člověka úplný prd - pro mě tohle ale byly ty nejvíc klíčový roky mýho dosavadního života. 
Tyhle uplynulý tři roky ze mě udělaly to, čím jsem dnes. Ukázaly mi jakou kariérní cestou se chci vydat, ukázaly mi, jaký jsou moje skutečný životní priority a nebudu přehánět, když napíšu, že Vala 3 roky zpátky, byla úplně jiná než Vala dneska. 
Jasně, dospěla bych tak jako tak, ale stejně jsem si jistá tím, že bych dospěla v úplně někoho jiného.




Střední pro mě rozhodně není nečím, na co budu jednou vzpomínat s láskou a smíchem, jako to vidím třeba u mých rodičů. 
Nikdy nebudu moct vyprávět mým dětem o tom, jakou srandu jsem zažila v tanečních, jak jsme si se spolužákama dělali srandu z učitelů nebo jak jsme po škole chodili pít a kouřit.
Protože jsem to zkrátka nikdy nezažila
Mý 3 roky na střední byly probrečený noci, kdy jsem myslela, že z tý samoty, která na mě sem tam ulehne jako 100 kilová deka, zešílím, hodiny propocený v posilovně, protože cvičení pro mě představovalo jediný únik od reality, dny strávený učením se něčeho, o čem vím, že v tom stejně nikdy nebudu dobrá.




Kolikrát jsem ráno brečela, protože jen představa dalšího dne tam mě...totálně ničila. 
Kolikrát jsem se musela uprostřed dne sebrat a odejít, protože jinak bych se z toho všeho tlaku asi zhroutila uprostřed hodiny.
Nikdy nezapomenu jeden z těch dní, kdy jsem z ničeho nic během hodiny chemie dostala totální záchvat a začala nekontrolovatelně brečet. 
Spolužačka se mě tenkrát zeptala jestli mám na něco alergii a já jen bezmyšlenkovitě přikyvovala, protože co můžete člověku v týhle situaci vysvětlovat?
Sama jsem nevěděla, co se to se mnou sakra děje a do dneška to vlastně vůbec nevím.
A chápu, že si o mně naprostá většina lidí bude myslet, že jsem hysterka a nic nevydržím, ale tohle nepochopí nikdo, kdo si podobnou situací neprošel. 



Teď už mi zbývá jen pár týdnů a všechno tohle bude za mnou.
Tak moc jsem si na tuhle realitu zvykla, akceptovala jí a přijala fakt, že takhle to teď prostě pár let bude a nic moc s tím nezmůžu, přestože jsem totálně nešťastná. Představa toho, že bych mohla být zase dlouhodobě šťastná, obklopená těma správnýma lidma, nemuset žít od pátka do neděle a pak jen zavírat oči a zatínat zuby...mi přijde prostě naprosto neuvěřitelná. 
Přesto tu teďka sedím a píšu tenhle článek. 
Šťastnej konec týhle netakúplný pohádky mám na dosah prstu a chybí už jen posledních pár řádek k tomu, aby tahle kapitola byla u konce.

Už jsi skoro tam Valo.
Tak nepokládej pero, ale pokračuj dál.
Zachvilku za tím vším uděláš tlustou tečku.
Nebo radši vykřičník.

Za super fotky moc děkuju nejšikovnějšímu Rudovi. 

S láskou, V.



Share:

8 komentářů

  1. Článek plný emocí, a i když jsem tohle zrovna nezažila, naprosto chápu jak ses cítila. Jsi obrovskou inspirací pro spoustu lidí, ale i ty sama potřebuješ to, co všichni. Tu jistotu a bezstarostnost ostatních lidí v tvým věku.
    Držím palce ať maturita vyjde co nejlíp ��
    A děkuju za všechny články, videa, podcasty...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je nádherný <3 Hrozně moc ti děkuju! Je strašně krásný vědět, že mě někdo chápe a rozumí tomu jak se cítím. :) Děkuju ti za to!

      Vymazat
  2. S tím časem to úplně chápu! Ani nestíhám vnímat, jak ty týdny rychle utíkají, všechno mi tak nějak splývá... proto se snažím si to nějak zpestřit, chodit víc ven s kamarády, zkoušet nové věci a tak :) Každopádně je jasný, že na tvém místě tohle teď úplně není možný, takže ti přeju ať ti těch zbývajících 7 týdnů uteče ještě rychleji než do teď a můžeš se konečně začít naplno věnovat tomu co tě baví a vypadnout z toho úmornýho stereotypu. Nicméně oceňuju, že i když teď nemáš moc čas, pořád se snažíš být aktivní. Určitě se tím ale nemusíš stresovat ještě víc, klidně si dej na soc. sítích chvíli pauzu, my to přežijeme :D
    Tak hodně štestí <33

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Drahá Veru, to je od tebe tak strašně milý! Děkuju ti moc.❤️ Haha, teď si mě úplně rozesmála, to je tak hezký, že se mnou takhle někdo soucítí!:D Snažím se zůstat aktivní s minimem stresu, ale pak mám vždycky výčitky, když nestíhám odpovídat na zprávy...tak mám radost, že vim, že je to v pohodě! Děkuju ti ještě jednou:)

      Vymazat
  3. Drahá Vali,
    opět se budu asi opakovat, ale jediná myšlenka, kterou teď vnímám je, jak to děláš? Jak to, že popisuješ sebe a zároveň mě do detailu. No dobře, zase tak moc nebudu přehánět, protože ještě "naštěstí" tenhle rok nematuruji a nebydlím v Rakousku, ale jinak? Tohle to jsem já. Takže mi věříš, když ti řeknu, že tě naprosto, ani bez nejmenší pochybnosti chápu? A rozhodně Vali nejsi hysterka. Protože tohle by málokdo vydržel. Hlavně buď na sebe pyšná! Že jsi zvládla tak moc náročný krok, bydlet sama, že jsi se naučila anglicky, jak jsi chtěla, poznala jsi spoustu věcí dobrých, ale i těch špatných, které tě posunuly dál a dál....
    Jsi šikovná a silná holka. Všechno to zvládneš. Já vím, že se to lehce říká, ale musíš tomu věřit, prostě musíš. Já mám taky před sebou zítřek, který naprosto nenávidím, každý týden je to stejné, ale snažím se to tak nebrat a říkat si, že to bude prostě dobré, že těch pár hodin přežiju a bude klid. Já tě chápu, je to hodně těžké, ale ne, musíš si říct, že takhle s tebou ten život mávat nebude a musíš to vzít do svých rukou. Vydrž to a pak bude na chvíli zase dobře. Hlavně buď na sebe hodná a neklaď si na sebe velké nároky, ničemu to neprospěje. Všichni na tebe myslíme! A já taky DĚKUJU, že tu jsi a ukazuješ nám, že v tom nejsme sami, ukazuješ nám ty skvělé chvíle, ale i ty, kdy se trápíš, asi jako každý.... Jsi pro nás obrovskou motivací Vali:)
    Měj se krásně! A držím ti palce! Hodně štěstí!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ❤️❤️❤️❤️❤️❤️ Já opravdu vůbec, ale vůbec nevím, co na tohle mám říct. Vellyn, nahnala si mi slzy do očí. To je tak strašně nádherný! Hrozně, ale fakt neskutečně moc ti děkuju za tyhle nádherný slova. Je neuvěřitelný, jak blízko si můžu připadat s někým, o kom vlastně ani nevím, jak vypadá. Děkuju ti za tvou podporu, hrozně moc pro mě znamená!!!

      Vymazat
  4. Zase výborný článek ♥ Já se prostě na ty tvoje články, videa apod... vždycky hrozně těším ♥ A rozhodně držím palce, ať už to máš celé za sebou. Sama si vzpomínám kdy jsem odpočítávala dny do konce střední školy a na den, kdy jsem to celé měla za sebou, to byl tak skvělý a nepopsatelný pocit, který ti už celý život zůstane v hlavě a na který nezapomeneš ♥ Věřím, že to dáš a jestli se mohu zeptat, kdy máš poslední termín, tak bych za to datum byla hodně ráda, jelikož bych ti ráda držela palečky ♥
    Jo a ještě něco. Moc děkuji, že jsi začala psát blog, točit videa a nahrávat podcasty. Jsi skvělá holka, která je sama sebou a to se jen tak nevidí. Takže já děkuji za to, že tu pro nás jsi a děláš všechny ty skvělé věci ♥


    READING WITH LUCY

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Drahá Lucy,
      zase a zase, úplně mi došly slova.❤️❤️❤️ To já děkuju tobě za tvoje komentáře, zprávy a celkovou podporu. Moc to pro mě znamená a ve chvílích jako jsou tyhle mě to vážně drží nad vodou, protože vědomí toho, že za pár týdnů se tomuhle budu moct věnovat naplno...to je prostě neuvěřitelná motivace. Děkuju ti!!! Poslední zkoušku mám 22. května, takže 23. května jsem si už někdy v září pasovala na zatím nejšťastnější den mojeho života. :D Je neuvěřitelný, že už je to tak blízko!

      Vymazat

Blog Design Created by pipdig