neděle 14. dubna 2019

E15: Jak se zbavit svých zlozvyků?

Zlozvyky.
Většinou každodenní akce / činnosti, které děláme a které nám dlouhodobě brání v našem vlastním štěstí. 
Víme, že je to špatný, že bychom to dělat neměli, ale nějak si nemůžeme pomoct.
Ten pocit krátkodobýho uspokojení je zkrátka silnější než vědomí toho, jak moc nám daná věc vlastně škodí.
Jaké jsou ty moje zlozvyky a jaké jsou moje tipy na to, jak s nima konečně zatočit se dozvíte v dnešním podcastu!
Zároveň jsem pro dnešní epizodu vytvořila speciální printable, který vám pomůže s určením vašich zlozvyků a vymýšlením dalších action steps k tomu se jich jednou pro vždy zbavit!


Jak se zbavit svých zlozvyků?

- Jak vlastně vytváření nových návyků - dobrých i špatných - funguje?

1) Cue - spouštěč: místo, čas, člověk, věc...
2) Craving - chtíč: motivační síla, která nás nutí vykonat krok č. 3
3) Response - akce, dané chování (návyk) 
4) Reward - odměna

- Zbavit se zlozvyku = nahradit ho jiným, zdravým návykem (e.g. místo sladkosti po večeři si dát čaj s medem)
- Krok po kroku - nepřestat se vším z ničeho nic
- Pravidlo "21 dní" je úplná blbost
- Je důležité vaše zlozvyky identifikovat, zeptat se sám sebe PROČ je dělám, CO mi to přináší a zároveň co MI TO BERE a jakým návykem daný zlozvyk plánuju nahradit
- PRINTABLE který vám s tímto pomůže

zdroj: www.jamesclear.com







Share:

Vlog z mých 18tých narozenin

V minulém článku jsem vám slibovala, že tenhle týden konečně vyjde vlog z mých narozenin a jsem fakt ráda, že se tak i stalo.
Byl to totiž opět šílenej boj s technologií a finální video mě stálo celkem asi 20 hodin a hlavně, pořádný nervy.
Díky bohu se ale všechno nakonec zvládlo a já moc doufám, že si video užijete!



S láskou, V.


Share:

čtvrtek 11. dubna 2019

My 18th Birthday Party | Photodiary


Jakožto produkt generace odchované na seriálech Disney Channelu, jsem si už od mala přála zažít takovou tu pořádnou, mega klišé oslavu narozenin. 
Plnou předražených foliových balonků velkých jak vy sami, stoly plné barevných muffinů a růžovýho šampáňa, všude konfety, nahlas hrající muzika a desítky lidí, co mi budou dělat hobla a křičet moje jméno. 
No.
 Netvrdím, že takhle moje osmnáctiny vypadaly a vlastně, nemyslim si ani, že bych o něco podobnýho pořád stála. Zjišťuju, že čím jsem starší, tím víc z potřeby podobných giga oslav opouštím - protože jen z představy organizace a finální ceny podobný party na mě jsou mdloby. Člověk taky pomalu zjišťuje, že ne všichni "kamarádi" jsou kamarádi a že vlastně udělá nejlíp, když si večer s rodiči namaže chlebíčky a bouchne víno u Ordinace v Růžové zahradě. 
 Nicméně, přestože jsem pár měsíců před mými narozeninami plánovala oslavu přesně v tomhle stylu gauče a tepláků, nakonec tuhle mou dospěláckou, nudnou a asociální stránku moje schizofrenní 11 leté já donutilo změnit názor, a já se rozhodla si tenhle svůj absurdní sen o velký oslavě 18tin přece jen splnit. 

Začala jsem vymýšlet a plánovat.
 Koho pozvu, kde to udělám, jak to bude vypadat? 
Chtěla jsem vymyslet něco speciálního, instagramable, ale zároveň něco, co bychom si mohli opravdu užít a ne se jenom označovat na storíčkách.
Nakonec jsem se rozhodla následovat svoje srdce a oslavu si domluvila v mý nejoblíbenější restauraci ever - v restauraci Paluba v Českých Budějovicích, kde ne jenom, že mají to nejlepší jídlo, ale bez pochyby i ten nejnádhernější interiér. A aby tý chvály nebylo málo, komunikace a organizace s personálem Paluby byla úplně na jedničku a oslava byla ve finále prostě perfektní. 

O tom vám ale ještě povím víc později!

Když byl vybraný den, místo i program, zbývalo už jen to nejhlavnější - hosti.
Upřímně, tohle obnášelo velký množství problémů. Znám spoustu úžasných lidí, který bych na oslavě ráda měla, ale problém je, že v naprostý většině případů je kolem sebe nemám fyzicky. 
Dále se neznají mezi sebou a dát dohromady skupinu lidí, která by si navzájem rozuměla a byla schopná sejít se v jeden den,  na jednom místě, mi přišlo naprosto nemožný.
Rozhodla jsem se proto nakonec řídit heslem "méně je více" a vybrala si jenom pár lidí, o kterých vím, že tu pro mě vždycky byli, jsou a budou, a o kterých jsem věděla, že se navzájem nepokoušou.
Ve finále z nás byla ta nejlepší party parta ever, přestože pár z nich se navzájem vidělo dokonce poprvý.  
U stolu nebylo chvilku ticho a takhle moc jsem se nezasmála a zároveň dobře nepokecala ani nepamatuju.  
Tímhle vám, Senti, Maty, Naty, Nel a Kájo, neuvěřitelně moc děkuju za tu nejnádhernější oslavu 18tin. <3
(A Zuzi, která si nemohla přijít - jestli tohle čteš tak si ještě dlužíme 2 oslavy a 2 roky starej oběd v Linzi!:D)



Jedna z věcí, čím mi tihle moji miláčci udělali úplně mega radost byl fakt, že se kvůli mě všichni sladili do bílo - baby pink outfitů. Ne nadarmo se říká, že na detailech záleží a i takováhle "blbost" mě hřeje u srdíčka ještě teďka. 


Co se týče jídla, měli jsme domluvený takový menší raut - který byl opravdu hodně velký, že jsme to ani všechno nesnědli. 
A to jsem u stolu seděla já,která nikdy neodchází od prázdnýho talíře, nechápu. :D
Tataráček s topinkama, carpaccio, parmská šunka s melounem, sýrovo-šunkový nugetky, krevety, guacamole nebo hummus. Nechybělo nám absolutně nic!



Takhle strašně nádherný jsme to tam měli. Opravdu, hrozně moc děkuju Zuzce z Paluby, která nám to perfektně připravila. 


No a bez dortíků by to nebyla žádná oslava!
Já měla rovnou dva. 
Jeden, tenhle čokoládový, od nejšikovnější Natálky, která je prostě ta nejlepší kuchařka / pekařka a všechny svoje kamarády takhle s láskou vykrmuje. Píše navíc i svůj food blog, na kterej doufám začne teď konečně víc přispívat!!:D
Druhej dortík jsem měla od mojí babičky - a teda bábi, ty ses předvedla.
Tří patrovej, s motýlama. 
Moje babička je fakt skvělá cukrářka, ale když jsem viděla tohle její vele dílo, spadla mi brada.



I když, s krájením už to pak bylo složitější. 






Abyste nás špatně nepochopili - nejsme takový padavky, abychom se složili po pár topinkách s tatarákem a carpacciu, ALE kromě toho všeho jsme měli každý ještě hlavní jídlo - já jsem si dala flank steak (sním o něm doteď), a celý hodování jsme dovršovali dvěma dortama, ze kterých jsme nakonec v 6 lidech pošérovali 2 kousky...
 Ale bojovali jsme statečně!



Tuhle fotku miluju.
Zbožňuju výraz holek v pozadí a zároveň si plně vybavuju ten pocit absolutního štěstí, kdy jsem vážně nevěděla, co si přát, protože jsem si říkala - co sakra může být lepšího než tohle "tady a teď"? 


Celý večer jsem si dokumentovala i na Instax, díky čemuž jsem mu naprosto, ale naprosto propadla. 
Já vám ti nevím čím to je, ale i když mám v telefonu tisíce fotek každý minuty mýho života, rozhodně se nevyrovnají hodnotě jednoho "blbýho" polaroidu. 





Ajajaj. Nafukování balonků. To byla kapitola sama o sobě. :D
To si zase to moje #wannabeHannahMontana já usmyslelo, že prostě POTŘEBUJE mít na oslavě sto tisíc heliových balonků, protože jinak to nebude party.
Nebudu lhát - radost mi to udělalo, fotky jsou super, ale ve finále nám stejně úplně všechny balonky uletěly. 







Možná o mně už víte, že naprosto zbožňuju kytice a jedna z mých nejkrásnějších narozeninových vzpomínek byla na moje 14tiny, kdy mi mamka kurýrem poslala 14 růží na hodinu informatiky.
Tahle vzpomínka teď zažila celkem revival, když mi moje nejlepší tetinka poslala kurýrem těch růží rovnou 18, právě na tuhle oslavu!


Moji prdi. <3


Jak říkám - přestože mi všechny uletěly a já tak vyhodila skoro 2 tisíce (jo, au, tohle napsat bolí), za zbytečnej plast volně poletující v atmosféře, důležitý je, že mi fakt udělaly radost! :D


Skoro největší radost jsem ale měla z toho, jak se na mojí oslavě sčuchli tihle dva fandové Dády Patrasový! #insidejokes


Moc se těším, až vám přesný průběh těhlech mých narozeniny ukážu ve vlogu, který vyjde tenhle týden!

Hrozně moc děkuju všem, jak mým rodičům s babičkou, díky kterým jsem tu 18náctku mohla takhle bombasticky oslavit, tak Zuzce & týmu Paluby, který nám místo a jídlo naprosto dokonale připravili a celý večer se nám věnovali, ale ze všeho nejvíc děkuju mým kamarádům, kteří na mě přes všechny problémky nezanevřeli a kteří mi ukázali, že to nejdůležitější a nejkrásnější v životě, mám celou dobu před nosem.

Děkuju Vám za ty nejkrásnější narozeniny.


30.03.2019

S láskou, V.





Share:

úterý 9. dubna 2019

E14: Soustřeď se na to, v čem jsi dobrý

Poslední dobou jsem pořád přemýšlela nad tím, jak je to možný, že jsme jako společnost neustále vedený k tomu, abychom se soustředili a zlepšovali především ve věcech, ve kterých jsme špatní.
Proč se musíme drtit a excelovat v matice a chemii, když nám jdou mnohem více jazyky a dějepis?
Proč se nemůžeme řídit tím, co nám jde a v naprostý většině případů nás pak i baví, namísto toho, co nám nejde a frustruje nás to?

Často jsme pak v životě nešťastný, protože děláme rozhodnutí ne podle toho, co nám radí srdce, ale podle toho, co "bychom měli" nebo o čem nám ostatní tvrdí, že "by se nám to asi víc hodilo". 
Žijeme potom nenaplněný životy plný neštěstí, kdy se jenom ohlížíme do minulosti a říkáme si, co by bylo kdyby...
Přitom stačí jenom soustředit se na to dobrý a všechno kolem nás se zlepší.


 Soustřeď se na to, v čem jsi dobrý

- proč jsme naší společností vedení k tomu, abychom se soustředili na věci, co nám nejdou místo věcí, ve kterých jsme už "od přírody" lepší?

- jak (ne)funguje naše školství: já vs. vědy

- nikdy si nevybírejte předměty ve škole nebo samotné školy podle toho "co se víc hodí" nebo "co byste měli": vždycky se soustřeďte jen na to, jestli vám to jde a jestli vás to baví

- jak mě naši nutili hrát na klavír

- kdybychom se soustředili na to v čem jsme dobrý, byli bychom všichni mnohem šťastnější a produktivnější

- Alchymista - Paulo Coelho: knížka o hledání své podstaty

- citáty (volně přeložené):
 "Když milujeme, vždy se snažíme být lepšími. Když se snažíme být lepšími, vše kolem nás se zlepší."
"Pamatuj si, že tam, kde se nachází tvé srdce najdeš i svůj poklad."

- poslouchejte svoje srdce a svojí intuici

- každý má něco v čem je dobrý!

- dobrý ≠ nejlepší !

"Pamatuj si, že tam, kde se nachází tvé srdce najdeš i svůj poklad."

- Paulo Coelho (Alchymista)







S láskou, V.

Share:

neděle 7. dubna 2019

Posledních pár týdnů


Venku je 20 stupňů, všechno kvete, všechno voní, všude štěbetají ptáci a ještěrky, hmyzáci a zamilovaný páry vylézají z nor pusinkovat se ven na procházky, kde mi pak kazí chuť na točenou zmrzlinu, u který se už zase stojí fronta.
Jaro je oficiálně tady.
Už je skoro pryč první týden dubna. 
Pardon, ale cože? Proběhla první čtvrtina roku 2019 vůbec? Nebyl včera náhodou Štědrej den?
Vim, že tohle tvrdit je asi tak stejný klišé jako fotky na instagramu u magnólií – ale ne nadarmo se říká, že čím jste starší, tím ten čas ubíhá rychleji.

Minimálně poslední půl rok mýho života uběhl jako mrknutím oka. Trochu to dávám za vinu vlastnímu pudu sebezáchovy, kterej mi umožňuje poslední ročník na střední rychle rychle přetrpět, jen ať to netrvá moc dlouho. Bohužel, tohle zkreslený vnímání reality se mi přeneslo i do ostatních oblastí života, kde to není úplně nutný. Všechny dny mi připadají stejný, tahle moje životní rutina mě pomalu, ale jistě uhání k šílenství a minimálně jednou týdně u mě dochází k naprostýmu vyhoření a následovnýmu přetopení v kamnech, protože prostě nedokážu odhadnout to správný množství dřeva, co se do nich vejde.
Pěkná metafora ne?


To si to tak žiju tenhle můj stereotyp, když se jednoho dne podívám na kalendář a uvědomím si, že mi zbývá jeden měsíc do první maturitní zkoušky.
                                                                  No doprken.      
   Dech mi ztěžkne, rozbolí mě hlava jako by mě do ní právě někdo kopnul, trochu se mi zatmí před očima, ale během několika sekund jsem zase v pohodě, schopná racionálně uvažovat.
Nejde o to, že bych byla v takovym stresu, protože sakra - zbývá mi 30 dní a já umím úplnej prd. 
Ne.
Zkrátka nemůžu uvěřit tomu, že už je to opravdu tady. 
Za nějakých 7 týdnů (měsíc do první zkoušky, další tři týdny než dodělám úplně všechny) ukončím tuhle, skoro tři roky trvající, kapitolu mojeho života.
 Odevzdám klíče od bytu a nastěhuju se zpátky k rodičům domu. 
Najednou budu zase v Česku, mezi svými kamarády a s Linzem nebudu mít společnýho nic jinýho než minulost a občasný cesty do PlusCity, protože duh, Burgeristu maj pořád jen v Rakousku.
Jen když tohle píšu, mám přitom motýlky v břiše. 



Je fakt, že 3 roky jsou v životě člověka úplný prd - pro mě tohle ale byly ty nejvíc klíčový roky mýho dosavadního života. 
Tyhle uplynulý tři roky ze mě udělaly to, čím jsem dnes. Ukázaly mi jakou kariérní cestou se chci vydat, ukázaly mi, jaký jsou moje skutečný životní priority a nebudu přehánět, když napíšu, že Vala 3 roky zpátky, byla úplně jiná než Vala dneska. 
Jasně, dospěla bych tak jako tak, ale stejně jsem si jistá tím, že bych dospěla v úplně někoho jiného.




Střední pro mě rozhodně není nečím, na co budu jednou vzpomínat s láskou a smíchem, jako to vidím třeba u mých rodičů. 
Nikdy nebudu moct vyprávět mým dětem o tom, jakou srandu jsem zažila v tanečních, jak jsme si se spolužákama dělali srandu z učitelů nebo jak jsme po škole chodili pít a kouřit.
Protože jsem to zkrátka nikdy nezažila
Mý 3 roky na střední byly probrečený noci, kdy jsem myslela, že z tý samoty, která na mě sem tam ulehne jako 100 kilová deka, zešílím, hodiny propocený v posilovně, protože cvičení pro mě představovalo jediný únik od reality, dny strávený učením se něčeho, o čem vím, že v tom stejně nikdy nebudu dobrá.




Kolikrát jsem ráno brečela, protože jen představa dalšího dne tam mě...totálně ničila. 
Kolikrát jsem se musela uprostřed dne sebrat a odejít, protože jinak bych se z toho všeho tlaku asi zhroutila uprostřed hodiny.
Nikdy nezapomenu jeden z těch dní, kdy jsem z ničeho nic během hodiny chemie dostala totální záchvat a začala nekontrolovatelně brečet. 
Spolužačka se mě tenkrát zeptala jestli mám na něco alergii a já jen bezmyšlenkovitě přikyvovala, protože co můžete člověku v týhle situaci vysvětlovat?
Sama jsem nevěděla, co se to se mnou sakra děje a do dneška to vlastně vůbec nevím.
A chápu, že si o mně naprostá většina lidí bude myslet, že jsem hysterka a nic nevydržím, ale tohle nepochopí nikdo, kdo si podobnou situací neprošel. 



Teď už mi zbývá jen pár týdnů a všechno tohle bude za mnou.
Tak moc jsem si na tuhle realitu zvykla, akceptovala jí a přijala fakt, že takhle to teď prostě pár let bude a nic moc s tím nezmůžu, přestože jsem totálně nešťastná. Představa toho, že bych mohla být zase dlouhodobě šťastná, obklopená těma správnýma lidma, nemuset žít od pátka do neděle a pak jen zavírat oči a zatínat zuby...mi přijde prostě naprosto neuvěřitelná. 
Přesto tu teďka sedím a píšu tenhle článek. 
Šťastnej konec týhle netakúplný pohádky mám na dosah prstu a chybí už jen posledních pár řádek k tomu, aby tahle kapitola byla u konce.

Už jsi skoro tam Valo.
Tak nepokládej pero, ale pokračuj dál.
Zachvilku za tím vším uděláš tlustou tečku.
Nebo radši vykřičník.

Za super fotky moc děkuju nejšikovnějšímu Rudovi. 

S láskou, V.



Share:
Blog Design Created by pipdig