středa 6. března 2019

Week(s) in pictures | To byl zase únor...




Poslední dobou dost často přemýšlím nad tím, jak moc relativní čas opravdu je. 
Jak je možný, že někdy nám minuty ubíhají jako celá staletí a někdy naopak uplyne celý týden doslova jedním mrknutím oka?
Proč někdy vydržíme věci dělat hodiny a hodiny v kuse a někdy nejsme schopní udržet pozornost ani 5 minut?
Čas je prostě strašně zvláštní. 
Ubíhá rychle a pomalu zároveň. Nikdy ho nemáme dost a zároveň ho máme tolik, že nevíme co s ním. 
Článků na téma čas jsem napsala už tolik, že bych mohla vytvořit speciální kategorii jen pro ně. Nicméně, dneska to nebude jen o čase. 

Bude to totiž především o mém letošním únoru. Únoru dva devatenáct.
Jedno z mých blogových předsevzetí bylo vrátit se zpátky k pravidelným měsíčním shrnutím, protože se upřímně sama ráda dívám zpátky a připomínám si, co se v určitých obdobích mého života událo.
Přesně to jsem udělala i tentokrát předtím, než jsem se vrhla na psaní tohohle článku. Podívala jsem se na to, jakej byl můj únor před rokem - jak jsem vypadala, jak jsem se cítila. Co jsem dělala?
 A došla jsem k jednomu závěru - únor je vždycky hrozně přelomovej měsíc.
 Ačkoli, co ho dělá obzvlášť zvláštním je to, že si to nikdy neuvědomuju během, ale vždy až zpětně.


 Jakoby únor probíhal v jiném časoprostoru než zbytek roku a jakoby veškerý rozhodnutí a události měli na můj život nějaký efekt až potom, co ručička na hodinách 28. večer překročí dvanáctku. 

Přijde mi, že v únoru dělám každoročně nevědomky rozhodnutí, který pak ovlivní celej zbytek roku. 
Jak se cítím, jak přemýšlím, co zažívám.
 Loni byl pro mě únor měsíc výstupu ze své komfortní zóny.
Letos jsem si naopak spíš dovolila, být zase na chvilku člověkem.


Můj únor nezačal zrovna dvakrát pozitivně. Nestalo se nic vyloženě negativního, ale v podstatě už od poloviny ledna jsem se cítila pořádně demotivovaně a ztraceně. Nespokojená se sebou samou a s tím, jakým směrem se zatím můj rok ubíhá. 
Tuhle energii jsem si docela nevědomě přenesla právě i do února.
První únorový týden jsem zakončila maturákem, o kterým si můžete přečíst celý článek tady nebo se podívat na video tady. 
Nebudu to tu proto už omílat, ale určitě to byl důležitej highlight celýho měsíce.


Naprostou většinu dní jsem ale trávila, kde jinde než ve škole. 
 Hrozně mě fascinuje a přijde mi opravdu zvláštní, že s blížícím se koncem mého středoškolského života pro mě nebude škola tak hrozná, protože "už zbývá jen chvilka", ne?

 Opak je ale pravdou a čím blíž je tu ta cílová čára, tím těžší a těžší pro mě je se na školu soustředit nebo do ní docházet a nemít přitom denně mental breakdown nebo minimálně záchvat vzteku. 

Nejhorší je to, jak je škola teďka zbytečná. 
Jako upřímně - neděláme vůbec nic. Většinou přijdu na 4 hodiny, rozmístěný úplně neprakticky v průběhu dne ve stylu:
mám jednu hodinu, dvě volný, jednu hodinu..., ve kterých stejně nikdy nic neděláme a mě jenom vyskakujou žíly na čele z toho promarněného času. 


Abych ale byla i pozitivní - jeden týden, v mém případě dokonce 10 dní, byly v únoru kompletně school-free, protože jsme měli jarní prázdniny.
Ty jsem odstartovala oslavou mýho svátku nejdřív doma s maminkou a tatínkem a poté v Praze, na príma véče v Pastvě s mojí milovanou Áďou.


Den před svatým Valentýnem jsem přijela až skoro v 10 večer domů z Linze a tohle na mě čekalo na stole. 
Mám prostě ty nejzlatější rodiče!



V Pastvě jsme si dali napůl veganský ramen a burger s hlívou ústřičnou a obě jsme byly hrozně překvapený, jak totálně výborný to bylo!
Áďa dokonce nevěděla, že je to veganský, dokud jsem jí to neřekla až potom co jsme dojedly...:DD


Hned den na to jsem byla vystavena čelit jednomu šílenému výstupu z mojí komfortní zóny - photo/video shootu pro L'Oreal Professionnel, který bude mimo jiné k vidění i v dubnový Elle.
 Asi si dovedete představit jak mimo jsem se nejdřív cítila - být v budově plný těch nejvíc profesionálně vypadajících lidí, když já sama nervozitou ani nevim, jak se jmenuju, podílet se na podobné kampani s jen pár dalšíma  krásnýma blogerkama, který mají všechny pravděpodobně za sebou podobných shootů aspoň milion. 

Taky jsem si dost naivně myslela, že to bude akcička třeba na 2 hodinky a že pak bude po všem. 
Celej shoot nakonec trval skoro 7 hodin, ale díky celýmu skvělýmu teamu jak lidí z L'Orealu, tak i ostatních přítomných, to ve finále uteklo jako voda a byl to další zážitek, co mě hrozně moc posunul!
A já už se nemůžu dočkat, až vám budu moc z celýho shootu ukázat víc.


Každá z nás jsme měla jiného stylistu, který nám vlasy dělal a upřímně si myslím, že můj byl ten nejlepší, haha.
Né jenom protože je Matyáš mega šikovnej, ale je to i neskutečně fajn kluk!




Ádiny lívance k snídani byly sice klasicky peckózní, ale hrozně mě mrzelo, když jsem pak dorazila na focení a uviděla loupáčky. :( :D


V těch šatech jsem si upřímně připadala úplně jako nějaká Disney Channel hvězda, ale moc se mi líbily!
Jenom teda, nejtrapnější situace z celého dne byla během oběda, kdy jsem se směle vrhla na indický kari s pitou a rýží a paní kostymérka za mnou přiběhla s tím, ať si hlavně dávám pozor - že ty šaty stály víc než 20 000.
No, to mě přešel apetit. :D 
Nakonec se situace vyřešila a já si obídek v klídku spapala v takové té kadeřnické pláštěnce. 


Všechny holčiny, blogerky / modelky, byly sice nádherný, ale korunu nejkrásnějšího člena týmu si bez debat zaslouží KarELLE.



Jeden den jsem se taky sešla s Liuškou, kterou jsem chudinku donutila jít do Wokina na oběd - malá měla prý nudle 3 dny za sebou, ale hold, když je chuť, tak je chuť!
Klasicky jsme si skvěle pokecaly, prošly se a udělaly bezvadný fotky u Rudolfína.


Milion srdíček. 


Schválně mi dejte vědět, jaký je vaše fejvrit kombo ve Wokinu!
Já jedu vždycky soba nudla, pak choi, shiitake houby, krevety, arašídovou omáčku a drcený arašídy. A limetku, když si vzpomenu. 
Hrozně chci zkusit něco novýho, ale tohle mi tak moc chutná, že z toho mám strach!
 Máte nějakou ozkoušenou kombinaci?



V ten samý večer jsem pak zašla na jedno kafčo i s Verčou - z toho jednoho kafča se nakonec vyklubalo několik skleniček vína, piva, proklábosený 4 hodiny v Cafe Neustadt a jedna z nejlepších konverzací za poslední měsíce.

Verča mi klasicky otevřela oči v několika věcech a mě upřímně mrzí, že jsem si nedělala poznámky, protože - man, she had a point - v hrozně moc věcech. 
Bod, kterej mi ale z naší konverzace uvízl v paměti úplně nejvíc byl na téma našeho ega a jak nám dost často brání v tom, být šťastný. 
Když mi tohle Verča řekla, bylo to jakoby mě někdo přetáhl baseballovou pálkou a mě se najednou všechno vyjasnilo.


Další úžasnej člověk, kterej mi ten únor udělal o něco zajímavější byla Fína, se kterou jsme se poprvý viděly nad kouskem mýho prvního (rozhodně ne posledního!) dortíku v My Raw Cafe.





Moje návštěva Prahy byla spojená ještě s jednou velkou novinkou, kterou se už brzy dozvíte!
Chci vás ale pořádně napnout, protože pro mě je to úplně dream come true. 

Je to jako včera, co jsem si před dvěma lety říkala jak strašně hustý by bylo, kdyby se mi tohle jednoho dne podařilo a stalo se to skutečností.
A ono se to fakt děje.
Tuhle úžasnou novinku jsem musela jít zajíst mým nejoblíbenějším jídlem ever - zmrzlinou z Creme de la Creme. 

Jemně ovíněná po naší schůzičce s Verčou jsem tak zaplula do nejbližší pobočky na Národní a sama si v 10 večer, obložená pouze zamilovanými páry, vychutnala 4 kopce slanýho arašídu, karamelu a pistácie.

Celou tu dobu jsem přitom jen koukala do blba, usmívala se od ucha k uchu a vychutnávala si vědomí toho, jakým směrem se můj život ubírá.
Nevím, jestli je větší hřích sníst tolik zmrzliny v 10 večer nebo za ní nechat přes 300Kč, ale stálo mě to všechno za to - tohle byla ta nejlíp chutnající zmrzka v mém životě.


Po těhlech hektických dnech v Praze jsem byla chvilku doma, chodila prochajdit, zašla na sourozenecký rande do mojí milovaný Paluby a zhlídla všechny díly Trpaslíka a Čtvrté hvězdy během dvou dní. 




Stejný účesy, stejný svetry (tentokrát Sárdží půjčovala svůj mně), stejně velká láska k jídlu.
#sistas



Barnabášek - jediný muž mého života. 


Vzhledem k tomu, že jsem měla konečně zase čas na pomalý rána jsem během prázdnin kašovala o sto šest! 


Po dlouhý době jsem si taky udělala čas a natočila jsem nové kecací video. 
Uvědomila jsem si, jak moc mi tohle chybí! 
Podcasty jsou sice úžasný, ale sednout si před tu kameru má zkrátka něco, co jen samotný mikrofon ne. 
Tohle zjištění mě děsně motivovalo k tomu upgradovat znovu mojí youtube game a začít točit víc!


Se ségrou jsme vyzkoušely ASMR. 
Rozhodně to nebylo něco, co bych někdy vydala, ale nasmály jsme se šíleně! A snědly asi tak divný kombinace jídel, že mě bolí břicho jen si na to vzpomenu.



V únoru má svátek snad celá moje rodina. Tuhle krásnou kytičku od Kytky od Pepy, jsem přivezla zrovna mojí mamce.


Těch pár dní doma byly pro mě přesně ty klíčový dny, během kterých jsem si uvědomila, že jsem vlastně taky jenom člověk.

 Z ničeho nic mě přepadla vlna demotivace k cvičení a celkově k tomu být produktivní, ale místo toho, abych se za to bičovala a nesnášela se, jsem to přijala a odpočinula si.
Pár dní bez výčitkového nicnedělání pro mě úplně změnilo přístup k sobě samý a vlastně ke všemu, co dělám. 

Upřímně, zvážila jsem ve svym životě hodně věcí - jestli je dělám, protože chci nebo protože mám pocit, že musim? Dělám věci, tak jak je dělám, protože si sebe vážím nebo abych se jimi potrestala?

Zamyšlení se nad těmahle pár otázkami mi hrozně otevřelo oči a ultimátně to vedlo k tomu, že teď, na začátku března si přijdu úplně jako vyměněná. 
Po skoro 6 měsících se konečně zase cítím být spokojená a hlavně sama sebou. 

S láskou, V.


Share:

4 komentáře

  1. Ty si hrozne štýlový, milý, sympatický, vďačný a zaujímavý človiečik ◡‿◡✿

    Blog de la Licorne

    OdpovědětVymazat
  2. Si poriadne akčný človek :-D Inak k tomu času v škole, mala by si si tam urobiť časť iných povinností ak to je možné a potom už nemusíš mať žilky na čele :-P

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mi ani nepřijde, já mám pořád pocit, že toho nědělám dost..:D Ale dík! Snažím se, třeba teďka odpovídám na komentáře během zbytečné hodiny biologie..😎😎😎

      Vymazat

Blog Design Created by pipdig