sobota 16. února 2019

Jen tak

Je 9 hodin večer a já sedím úplně vyřízená v autobuse na cestě domů.
Mojí cestovatelskou klasiku - salát z Delmartu na klíně - kterou si dávám vždycky, když jedu z Prahy jsem už schroupala a ušpinit jsem se zvládla jenom trochu.
Úspěch.
Pokládám si hlavu na okýnko a přemýšlím. Najednou mám hroznou chuť psát. Dochází mi, jak jsem poslední dobou blog šidila. Nebylo to jen kvůli nedostatku času, ale soustředila jsem se natolik na moje ostatní platformy, že jsem na tuhle první, stavební - a stále, mojí nejmilejší - úplně zapomněla. 
Najednou, plná nejenom toho Delmart salátu a asi 6 litrů kafe, ale především spousty inspirace mám zase chuť začít s vámi sdílet můj život trochu jinak.


Skrz slova, který ale nejsou hashtagy a který jsou často zamotaný do takových souvětí, že kdybych se je se snažila vyslovit nahlas nejspíš by mi došel dech dřív než bych došla k tečce.

Skrz fotky, který se mi nehodí do feedu, ale  který s vámi sdílet chci. 
Blog - přestože se to může zdát jako ta nejméně osobní platforma je pro mě paradoxně asi tou nejosobnější.
Sice nevidíte jak se tvářím nebo neslyšíte jak zní můj hlas, přesto mám ale pocit, že věci, který tady s vámi sdílím mi jsou - a vždycky budou - nejbližší, moje pocity jsou tady ty nejreálnější a moje myšlenky ty nejčersvější.
Páni, to jsou mi ale přívlastky.
Tak jo - teď, když jsem si zase procvičila to mý básnický střevo - ráda bych s váma sdílela pár recent okamžiků mýho života.

Jen tak.
Protože upřímně - nevím, kdy naposledy jsem něco udělala "jen tak".


 Asi to všichni, kdo jste starší 15 let, znáte. 
Jednou jdete spát, je listopad, pak se brobudíte a ejhle - vono už je 15. února. 
Upřímně se snažím, tohle vnímání časoprostoru, někdo tomu říká dospělost, už vůbec nekomentovat. 
Moc mi to nejde.
 Maturita se mi kvapem blíží, ale rozhodně nemám ten pocit, že by tohle kouzlo mělo fungovat i v jejím případě. 
Jakože by šlo, abych teď zavřela oči a probudila se až bude po všem. 
Spíš mám pocit, že čas až do tohohle momentu utíkal strašně rychle a najednou jakoby se pomalu zastavoval, přímo uprostřed tý největší bouře a nechal každou kapku, kroupu - a brzy nejspíš i blesk, aby mě pořádně zasáhly a zarily se mi hluboko pod kůži.

Život maturantky rozhodně není jednoduchej, ale jsem strašně ráda, že tu jedinou věc horší než samotnou maturitu mám už za sebou.
Maturitní Ples.
Ne, počkejte fakt.
Jestli něco ROZHODNĚ nejsem tak je to: muž, veverka, fanoušek hokeje  plesový typ.
S tímhle na mě prostě nechoďte. 

Pojďme si sednout na víno, fancy véču, uspořádat grilovačku nebo si zatancovat do dobrýho klubu - ale 3. hodinový česání obočí, trhání kníru a rvaní se do podpatků a šatů, co mi po Vánocích pořád nejsou po mě nechtějte. 
Tahle plesová nenávist je u nás v rodině něco, co se dědí geneticky a každá žena do toho musela dospět.
 Musim taky na obranu mě, mojí mamky i babičky říct, že jsme si každá na plesech zažily nějaký pořádný trauma - ať už to byl drsnej rozchod,  blbě zaplý šaty a nebo trošku moc zelených, všechny jsme si zažily to svoje
A po letošní zkušenosti si troufám tvrdit, že jediná věc horší než ples je váš vlastní ples.
Organizování, focení, trávení času se třídou (kterou nemáte rádi) a dělení vašeho večera doslova na minuty jen abyste se stihli věnovat všem, co se na vás přišli podívat a podpořit vás....
Slovo stres má moc málo písmen, aby dokázalo hloubku pocitů, který se ve vás v týhle situaci mísí popsat.
Stresssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssss, je o něco lepší.
Ale..no..ale.


Na druhou stranu jsem si v ten den alespoň vyzkoušela, jak se asi tak má taková princezna
Celý večer jsem si totiž užívala tyhle pohádkový šaty vypůjčený ze Salonu Maya, díky kterým - a teda,  hlavně díky mým nejmilejším kamarádům a rodině, kteří mi dělali celej večer garde - z toho plesu přece jen nakonec byl opravdu nezapomenutelnej zážitek.
 Ze samotnýho plesu mám ale asi tak milion a půl fotek, které vám sem během pár dní hodím jako samostatný článek a několik záběrů, které by sice nevystačily na samotný vlog, ale určitě vám je ukážu v nějakém dalším.

Mimo ples byl můj život teď docela nuda. Teda aspoň do dneška. 
To ale přebíhám....
Každý den trávím od rána do večera ve škole a tuhle nekonečnou samotu, obohacenou o věci jako je třeba TOK prezentace a essay nebo integrace si aspoň trochu zpříjemňuju fitkem, procházkama, vařením, čtením, natáčením videí a podcastů a zkrátka - with getting #backonthatgrind.
Sakra, říkala jsem přece žádný hashtagy...
Nacházím se teďka v místě, kdy tak nějak jenom jsem.


 Cítím se plná inspirace a motivace, chuti dosahovat svých cílů, ale zároveň se cítím svázaná tou tunou povinností, který mě nebaví, který mě ničej, ale kterých se prostě nezbavím, a který musím prioritizovat - a jsem s tim konečně tak nějak ou-kej. 
Možná je to vědomí toho jak šíleně všechno letí a že v mým věku 3 měsíce už zkrátka nejsou věčnost ale pět minut, nicméně už netrpím tím major FOMO, když nestihnu vydat včas video, protože první musím odevzdat essay.
Nějak jsem se smířila s tím, že tak se věci teďka mají a do května i mít budou a že pokud teď zatnu zuby, budu už mít navždycky pokoj.
Tak zatínám - až mě bolej dásně - ale dokud to nekrvácí, je to asi ou-kej.
Nebo ne?


Upřímně tohle blogový neFOMO je pro mě celkem neobvyklej stav.
 Pár měsíců zpátky bych se při představě nepřidání fotky na instagram osypala až napr...vy víte kde.
A teď? 
Nevim ani kolik mám followers
Když teď pár dní zpátky probíhaly na instagramu velký očisty neaktivních účtů - jestli jste to nezaznamenali, gratuluju, znamená to nejspíš, že máte život - ztratilo se mi přes tisíc followers.
A já musela psát kamarádce, jestli mi náhodou trochu neubylo nebo jestli se mi to jen zdá.


Možná je to tím, že svojí hodnotu už vidím v něčem jinym než v čísle u mýho instagramového jména. 
Nebo tím, že jsem noc předtím 6 hodin dělala již výše zmiňovanou TOK prezentaci a moje mozkové buňky se z toho pořád ještě nestihly vzpamatovat.
Ať už je to tak či onak - našla jsem si takovej balanc mezi tím, abych brala blogování, youtubování, instagramování a podcastování - panebože, já toho dělám - zodpovědně a zároveň se byla schopná soustředit na ostatní oblasti mýho života.
Který mě - jak už jsem psala - ničí, ale nic s tim neudělám.
Narazila jsem teď nedávno na instagramu na jeden krásnej citát.
A možná právě tím bych ukončila tenhle článek
Výstižně. 

"Do what you have to do until you can do what you want to do. "

Protože I can.
And I will.
A vy taky.

S láskou, V.






Share:

8 komentářů

  1. Super článek, věřím, že zvládneš maturitu a neosypeš se z toho. Jsi mojí inspirací a díky tobe jsem si taky založila blog, tak se i kvůli tomu nesmiš osypat. Protože tebe nikdo jiný nenahradí.❤️

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bože, to je tak krásnej komentář! Moc ti děkuju Luci. <3 Tohle je to, co mě doopravdy motivuje. Jsi moc hodná, žes napsala! A nejvíc držím palce s blogem. :)

      Vymazat
  2. Teším sa, že sa už cítiš lepšie a dúfam, že i napriek ToK essays a všetkým nástrahám IB maturity ti takýto postoj vydrží čo najdlhšie:) Ja som tento týždeň už tiež začala školu a ešte som plná optimizmu a snažím sa zmanažovať si čo najlepšie voľný čas, ktorý mám. Chcem pravidelne chodiť cvičiť, rozmýšľam, že sa prihlásim niekedy na nejaký pravidelný šport, chcem sa venovať viac blogu, veľa čítať a priebežne a poriadne sa pripravovať do školy. Tak snáď sa nám podarí, čo chceme :D
    Čo sa inak týka nášho maturitného plesu, dosť som si ho užila, aj keď som pôvodne vôôôôôbec nechcela ísť. Ale veď kedy inokedy si znova budem môcť obliecť také princeznovské šaty, však? ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Juu, děkuju ti! Přesně no, je třeba na všem hleda to hezký. :) Super, že sis ples užila! A taky držím prsty se školou. <3

      Vymazat
  3. Milá Vali:)
    Věříš mi, že bych tě chtěla strašně moc poznat? Takového člověka bych v mém životě POTŘEBOVALA. Achjo, jsi tak úžasná. Vždycky, když čtu tvoje články, čtu zároveň samu sebe a je to zvláštní. Nechápu, že dokážeš tak moc inspirovat a motivovat. Je to neuvěřitelné a já tě prosím, aby to tak bylo i nadále. Je to hrozně důležité a ty to zvládáš na jedničku. Díky tobě, když zhlédnu tvé video nebo právě článek, kde jsi plná inspirace a motivace, cítím, že zvládnu to, co doopravdy chci. Jak jsi jednou psala- Ve dvou se to táhne lépe.
    Jinak, v těch šatech ti to moc sluší. Jsou nádherné. Taky by se mi líbilo si je obléknout, aspoň na chvíli. Plesy mi zase tak nevadí. Ale já to mám spíše tak, že s kamarádkama nemáme s kým tančit, takže tam blbneme spolu. Ale na svůj maturitní ples se netěším´-to je pravda. Toho se dost bojím. Takže se ti vlastně vůůůůůůbec nedivím.
    Moc ti držím palce, co se týče školy. Zvládneš to! Určitě! A vím, jaký je to pocit, když nemáš ráda svoji třídu. Taky se už nemůžu dočkat, až vypadnu z té školy. I když už budu zase starší-a to opravdu nechci. Takže ti naprosto rozumím a přeji ti hodně štěstí!
    V.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Drahá Vellyn, ty jsi úžasná. Hrozně moc ti děkuju za tenhle tvůj komentář - strašně mě to teď nakoplo! Poslední dobou ve mě samotný ta motivace tak nějak kolísá a mám pocit, že přestože mi často lidi píší, že je motivuju - sama sebe paradoxně motivovat nedokážu. Pak mi ale přijde podobná zpráva a já si říkám - sakra, přestaň blbnout a být líná, seber se a začni makat! <3 Děkuju ti.
      A věř mi - jestli jsem si můj maturiťák užila já, plesovej nesnašeč, tak ty si ho určitě užiješ ještě mnohem víc! <3 Přeju moc štěstí se vším.

      Vymazat
  4. Tie šaty ti neskutočne svedčia ◡‿◡✿

    Blog de la Licorne

    OdpovědětVymazat

Blog Design Created by pipdig