středa 7. listopadu 2018

Jak jsem do toho zas spadla



...a dala si pořádně na čumák.

Asi je na čase jít s pravdou ven.
Myslím si, že pokud mě sledujete na instagramu tak vám nejspíš neuniklo, že jsem teď dlouuuuho nebyla aktivní na mém druhém, fitness profilu.  Tahle moje neaktivita má hned několik důvodů - první je docela logickej - nebyl čas. Pomalu si uvědomuju, že jsem vážně jenom člověk, což mi dává k dispozici jen 24 hodin každý den a upřímně zvládat do toho školu, blog, youtube, sociální & osobní život, cvičení, zdravý jídlo no a třeba taky nějakej ten spánek je i nad moje síly. Zvlášť když se vezme v potaz jakej dokážu bejt extrémista a perfekcionista. 

Všechno nebo nic, nic nebo všechno. 


A jak už to tak většinou bývá, když si toho nandáte na talíř víc než dokážete sníst, buď něco necháte ležet a nebo vám z toho je jenom pěkně špatně.
Co se týče jídla, mám vždycky problém s tím něco nedojíst. A to bohužel platí i u týhle metafory.
Nadnala jsem si toho až až až a - man, I got sick.




Všechno to začalo někdy v polovině října.
Školní rok byl už zase v plném proudu, s podzimem jsem dostala asi tak trilión nápadů na kontent, co bych chtěla vytvářet, začalo se dít spousta společenských akciček a já se do toho všeho rozhodla jako velkej #girlboss shodit nabraný kila a vrátit se do starých dobrých produktivních rutin. 
Plánovala jsem si, jak budu zase 6x týdně cvičit, jíst zdravě a načeně o tom postovat na instáč jako #apresfit30, budu natáčet vlogy a what I eat in a day a koncem října pak přidám progress fotku, ze který si všichni sednou na zadek. 
Little did I know, že se stane pravej opak a můj "dokonalej svět" a plán se mi rozpadnou pod rukama. 

První dva týdny to šlo naprosto, naprosto skvěle. Opravdu jsem se znovu obula do pravidelnýho cvičení, papkala si milovaný ovesný kaše a buddha bowls s nadšením malýho dítěte, co mu zrovna maminka koupila novou hračku, a plná elánu si fakt důvěřovala, že to zvládnu. 
No.
Takže.
S mojí insta challengí mi to úplně nevyšlo a hned během prvních pár dní mi došlo, že to prostě nedávám.
Být či nebýt, projdu čtvrťák nebo budu perfektně zvládat 2 účty na instagramu? To je oč u mě běží 24/7. 
Asi víte, co bych si vybrala já, ale s tím naši úplně nesouhlasí...
Řekla jsem si: To neva Val. Tvý sledující jsou tak úžasní, že ti to odpustí a s podobnýma projektíkama počkaj ten rok, až se z toho pekla zvaný střední škola vysekáš. 
A fakt jo.
Takže takhle rychlej konec to mělo na instagramu. Škoda, že v realitě to nebylo o moc delší.
Deadliny, assigmenty, testy a absence se na mně valily jak lavina, která mě za chvilku úplně, ale úplně pohltila. Do toho přicházely výčitky svědomí, že to nezvládám a hlavně, že do toho nezvládám absolutně nic jinýho. Cvičení, youtube, blog, instagram, čtení...
Jsem k ničemu!!!!
No a tak jsem se vrátila k jednomu starýmu parťákovi, za kterým jsem dřív chodila pro radu vždycky, když věci nebyly podle plánu. I když mi paradoxně, nikdy nepomohl. Nebo, nikdy ne na dýl než na jednu milisekundu a vlastně, dělal všechno jenom horší.

Ahoj záchvatovitý přejídání.
Ne, fakt se mi nestejskalo.




Můj dlouho vymakávanej balanc, jak v normálním tak i tomhle fitness světě, se mi rozsypal jako domeček z karet. 
 Nacházela jsem víc a víc výmluv a důvodů proč si to zasloužím a proč je nacpat do sebe celou špíz i s lednicí lepší, než se jít třeba projít a vyčistit si hlavu. Tohle vedlo k jedinýmu - ztrátě veškerý sebekontroly a motivace. 
S jejich ztrátou jsem ale naopak, i když nechtěně, našla dávno zatoulaných 5 kg, který se mě chytly a ne a ne pustit. I mean, neni se čemu divit. 

 Kdykoliv jsem měla ten tzv. “špatnej den” (dále jako "šd") - kterých teď bylo hodně, hned jsem se chopila příležitosti a vzala to jako záminku k tomu se totálně přežrat. Jakože totálně totálně. Zbytek dne bych se pak válela v posteli, demotivovaná, koukajíc se na dementní seriály TV Nova, protože mám přece šd a stejně už jsem “všechno pokazila”, tak je to jedno ne?

Cítit se takhle je normální. 
Jednou za čas, se potřebujeme všichni přežrat jako naprostý prasata a použít šd jako omluvu pro naší odpornou lenost. 
Nesmí to ale být každej den, že jo. 

Tyhle moje “odměny” se ale začaly dít i v “dobrý dny”

"Super, měla jsem skvělou středu! 
Tak to si zasloužím dort."

Po dortu.

"To si zasloužím ještě i pizzu."

Po pizze.

"No teď už je to jedno...."

A tak, cituji:

“Jed jsem, sněd sem: kaši z rendlíka, ucháč mlíka, pecen chleba, mámu, tátu, děvečku z jetelem, sedláka se senem, pasáka s prasaty, ovčáka s jehňaty a Tebe ještě taky sním”

To jsem řekla měsíce starý bonboniéře, odporným sušenkám, kterých bych se za jiných okolností ani nedotkla, čokoládový zmrzlině i rohlíku s paštikou.

Připomíná vám to něco? 
Jestli jste si někdy prošly záchvatovitym přejídáním, tak asi víte, že tohle je v podstatě každodenní rutina.




Jsou věci, na který nejsem hrdá. 
Fakt, fakt ne. A tohle je jedna z nich. Po podobných epizodách bych pak ležela s bolavym břichem v posteli, projížděla si vaše úžasný zprávy a komentáře o tom jak vás inspiruju svym zdravym životním stylem, jak vás motivuju...

"Co jsem sakra zač? Kážu vodu, piju víno? Achjjo, já se nenavidim. Jsem fakt trapná."

Ne.


Jsem jenom člověk
Jestli si z tohohle deníčkovýho zápisu něco máte vzít tak je to tohle: i všichni ostatní lidi, co na internetu sledujete jsme - světe div se - jenom lidi
A to, co o nás víte je často dost upravená realita. Nebudu si tu teď hrát na svatou, takhle to je i u mě. Jasně, že vám ukážu jak jsem si zamakala v posilovně, jaký jsem si k snídani udělala megaultrasuperfood zelený smoothie a nebo jak si užívám pizzu v pátek večer s kámoškama. 

Ukážu vám ale to, jak se válim v posteli obklopená obaly od průmyslově zpracovaných hnusů, s bradou špinavou od máminy svíčkový co mi vlastně ani nechutná (miluju jí, ale pro efekt, víte co), zavalená tunou výčitek, díky kterým ani nemůžu dýchat?

Neukážu


Teda - neukazovala jsem. Doteď. To jsem radši nepřidávala nic.

Ale víte co? Tomu je konec. Finito. The end.

Nejsem perfektní a nechcci aby o mně lidi měli tu iluzi, že jsem. Tohle možná vyzní zle, ale je mi naprosto šumák, co si o mně kdo myslí. Co mi ale šumák není je to, jak se cítím. 
Tím, že jsem kolem sebe vytvořila tuhle iluzi dokonalosti jí od sebe podvědomě neustále požaduju. Asi vám dochází, že tohle nemůže vést k ničemu jinýmu než k tomu, že se pak cítím naprosto příšerně.



Tenhle článek jsem napsala z mojí nutkavý potřeby se vám svěřit. Být upřímná a říct, že i já občas selhávám. Vlastně, dost často. Ale (get ready for that cliche), kdyby člověk občas nepadal na hubu, jak by se pak mohl zvedat nahoru?


Holky, co si něčím podobným procházíte, chci abyste si přečetly hlavně tohle.

Jste úžasný. 
Totalní girlbosses & go and getters. Ale taky, jak už jsem tu psala asi milionkrát, jste jenom obyčejný lidi. Nemusíte a hlavně nemůžete být za každou cenu perfektní. Zvládat vždycky všechno na 100%. Nekomplikujte si život víc než je to nutný.
Jak říká můj táta - pokud nejde o život, jde o hovno.
Já si to přeložila do: Pokud nejde o vaši rodinu, zdraví a hlavně vaše štěstí, jde opravdu o hovno.



To, že se máš potřebu přejídat se neznamená, že bys byla odporný tlustý prase, co nikdy ničemu neodolá a nemá žádnou sebekontrolu - znamená to naopak, že jsi až moc ambiciózní a kladeš na sebe velký nároky. Jsou tu jiný způsoby jak se vyrovnávat se stresem/smutkem než si tímhle způsobem ubližovat. Ale o tom zase příště.

Ty to dokážeš kočko.


S láskou, V.

Share:

8 komentářů

  1. Wow! Sleduju tě delší dobu a i když jsi pro mě tak trochu mládě (je mi už 32 :-o) tak si myslím, že máš fakt dobrý názory... tenhle článek mi nechal slzu v oku, protože to je jak z mýho deníčku... Aktuálně mě strašně štve že do ideální postavy mám hodně daleko, byť jsem nadšenej sportovec, ale po pár úrazech jsem limitovaná a taky mám necelý tři měsíce od porodu nejkrásnější holčičky na světě a ten výkon u porodu mi trochu změnil pohled na věc. Nevidím to už jen černobíle (dobrá postava = štíhlá postava), protože moje tělo dokázalo sakra neuvěřitelnou věc a smysl života se mi prohloubil o 200% :D Snad to s tou postavou bude časem lepší a jak říkáš - snažím se stresy, strachy a obavy řešit jinak než žrádlem - i když je jídlo booožííí žejo :D ;) Přeju ti hlavně zdraví a ať jsi se sebou spokojená, jsi nádherná, chytrá a skvělá holka! Muck :-* Petunie

    OdpovědětVymazat
  2. ❤️hrozně mi to pomohlo, dekuju! Hodně štěstí kočko, jsme tu také pro tebe

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuju za tvou upřímnost!❤Jsi krásná, inspirativní a hlavně chytrá holka, ale přesně jak říkáš, jsi taky jenom člověk, který má právo na to selhat a mít špatný dny. Já jsem velkej emotional eater a problémy hluboko uvnitř sebe samý, nebo jen prostě špatný den taky vždycky řeším jídlem. Dřív jsme s tím měla velký problémy, byl to kolotoč hladovění a přejídání se. Ale i teď, když už jsem z toho venku mám dny, kdy prostě nenacházím jiný řešení než jídlo. Vždycky si ale snažím připomenout, jak mizerně jsem se cítila minule po spořádání 3 tabulek čokolády, a jak se tím vlastně vůbec nic nevyřešilo. Přeju ti hodně štěstí, je to cesta a je naprosto v pořádku z ní někdy sejít.

    OdpovědětVymazat
  4. Slova mi nestačí. Nevím, jak vyjádřit to, že ti rozumím, jsem nadšená z toho, že píšeš i o takto silných tématech a pomáháš mi uvědomovat si, co bych měla poznat sama, ale nedokážu to.
    Děkuji ti a věřím v tebe. ��

    OdpovědětVymazat
  5. Změnilo mi to pohled na tebe...obdivuju tě za to, že jsi to dokázala napsat, moc mi to pomohlo..upřímnost někdy udělá hodně, díky ❤

    OdpovědětVymazat
  6. ó můj bože! i can relate to this so muchhh! totálně boží článek! (už končin s těmá vykřičníkama xd) nádherně si to napsala a jsem ráda, že ses zmínila o tom přejídání. sleduju tě na both ig a fakt bych si nikdy nemyslela, že na to taky trpíš. jako takhle, líbí se mi, jak tam dáváš i ty real situace s jídlem atd, ale nikdy mi to nepřišlo jako přejídání a tohle bude znít asi hnusně, (neber to tak xd), ale jsem ráda, že na to taky trpíš. bcs když se na tebe jeden podivá, tak vidí totálně fit holku, takže já když pak koukám na tvoje posty z posilovny a u toho s prominutim žeru kus čokolády, tak se cítim jak nejhnusněší člověk na celým světě. xd takže děkuju moc za tohle a prosim víc takových článků! <33

    OdpovědětVymazat
  7. A presne pre toto tá INŠPIRÁCIA naozaj si! :) Nebojíš sa priznať chyby, ktoré máme všetci. Máme Ťa radiii <3

    OdpovědětVymazat

Blog Design Created by pipdig