pondělí 1. října 2018

Přítomný okamžik je všechno


Klišé, klišé, klišé. 
Ale prosím, ještě než zaklapnete počítač, vypnete mobil, hodíte tabletem o zeď a půjdete se napít trochu octa s pepřem, abyste vyvážily pH týhle dávky přeslazených slov, zkuste si vyslechnout všechno, co mám na srdci.

Spoiler alert: je toho hodně.



Počkat ne, nejste líný číst, že ne? Jestli to tak je toho málo. Strašně málo.
 Ehm ehm. Tak jo, už nenapínám...

Byla jednou jedna holka. Ta holka jsem byla já
Vlastně jsem jí pořád. 



Tahle holka měla perfektní děství. Jak z reklamy na Lipánek. 
Staršího bráchu, co jí učil střílet z kuličkovky, mamku, co jí kupovala oblečení s Hannou Hontanou, tátu, co jí v bazénu vyhazoval do vzduchu, dědu, co jí říkal Bohouši a babičku, co s ní objela snad půlku světa, ještě než se naučila zlomky. (Zlomky neumí doteď, blbec.)

Čím byla ta holka starší, tím víc toho od života chtěla. Věděla totiž, že to mít může. 
Proč by ne? 


Rostla a rostla, jak v pase, tak do výšky, učila se čím dál víc, zažila první lásku, první zlomený srdíčko, au, odstěhovala se sama do cizí země ještě než se naučila říct souvislou větu v onom jazyce. (To neumí doteď, blázen.)


A furt jí to nebylo dost
Chtěla víc a víc a víc. 
Být to nejlepší, mít to nejlepší. 
Život perfektní jak z reklamy na Toyotu. Snažila se posouvat dál a dál, i když to už nebylo tak lehký, jako dřív. 
Dělala co mohla, div se u toho nezabila. Jak se říká, proto, aby dosáhla  toho, co chce by šla by přes mtrvoly. 


I přes tu svojí. Hlavně přes tu.

Roky ubíhaly a věci se měnily rychleji než kdy předtím. 
Jednoho dne jsem se probudila, jakože já, ta holka, u sebe v bytě. Byla zima, venku foukalo a já zas nedovřela okno. Topení jsem taky nezapla. Asi jsem zapomněla
Zavřít okno, zapnout topení, žít, tady a teď. 


Přítomný okamžik je to jediný, co opravdu vlastníme. 
To jsem četla v nějaký motivační knížce, pravděpodobně od nějakýho indonéskýho šamana, tibetskýho mnicha, Buddhy nebo jeho učence. 
Teda myslim.
 Možná jsem si to jen vymyslela, protože se mi to sem hodí, ale to je jedno. 
Důležitý je, jak moc je to pravda. Pokud jsem se zrovna nehonila za něčím, co by mě mělo udělat lepší a úspěšnější, což jestli jsem to ještě nenapsala, se v mých očích rovnalo bytí šťastnější, tak jsem se ohlížela za tím, co se stalo v minulosti. 
Dobrý i špatný věci. 
Sakra, proč jsem tohle neřekla! 
A proč jsem zase řekla tohle.
 Kdyby se bylo nestalo tohle. 

Nevim, možná je to nějaká psychická porucha, ale jako bych vůbec nebyla schopná vnímat přítomnost. 
Žila jsem výčitky z minulosti, strachem z budoucnosti a přítomnost pro mě úplně ztratila smysl.
Zažila jsem jenom opravdu málo momentů, kdy bych byla schopná opravdu být. 
 Kdy bych vážně zažívala přítomný okamžiky.
 Kdy pro mě přítomnost nebyla jenom prázdným prostorem uvolněným pro výčitky a obavy. 
Pro sebemrskačství za to, že jsem v minulosti nebyla dostatečně dobrá a za to, že teď nedělám dostatečně hodně, abych zabránila tomu, že ani v budoucnu taková nebudu. 
Dává to smysl?


Když nad tím tak zpětně přemejšlím, chvíle, kdy jsem se cítila přítomná celým svým bytím - když tohle píšu, cítím, jak mi padají vlasy a oblečení se mi postupně mění v mnišský roucho - byly většinou ty nejobyčejnější, každodenní radosti. 
Chvíle, který mě možná nedělali lepší v budoucnosti, neměli nadpřirozenou sílu změnit minulost, ale dělali mi radost jenom tím že zrovna byly. 

Nebyly to chvíle, kdy bych dřela v posilovně proto, abych jednou byla hubená.
Nebylo to, když jsem po několika hodinách strávených nad učebnicí dostala dobrou známku.
Nebylo to ani, když jsem dosáhla 10000 odběratel nebo mi přišla první spolupráce.
Nebyla to žádná z těch chvil, kterou bychom podle slovníku popsali jako "úspěšnou" tedy "dosažení cíle nebo účelu."

Byly to ty nejobyčejnější, nejnádhernější momenty, který mě nikdy neposunuly někam dál. Naopak, který jakoby mě zadržely v čase. 
Tady a teď. 
Nikde jinde, nikdy jindy.

Ty....


nekonečný záchvaty smíchu s partou vašich kamarádů,

nekonečný se pusinkování, mazlení, držení se za ruce s tím, který je pro vás něčím speciální,

nekonečný hlazení vlasů vaší mamkou, v momentech, kdy máte pocit, že by vám neudělalo líp ani kdyby vám někdo odkázal všechny peníze světa - tohle hlazení vám ale líp udělá, 

nekonečný procházky podzimním lesem,

nekonečný západy slunce, z pohodlí vašeho křesla, s hrnkem kafe ve zmrzlých rukou a dobrou knížkou na klíně,

nekonečný rozhovory o životě, po pár skleničkách vína s tím správným člověkem,

nekonečný koncerty kapely, kterou tak milujete,

nekonečný bloudění v místě, kam jste se vždycky chtěly podívat.



What am I wearing?
Turtleneck: ESPRIT
Top: Zara
Jeans: Replay
Shoes: Zara
Coat: ESPRIT
Bag: Rebecca Minkoff
Watch: CLUSE

Když jsem si tenhle seznam psala na cestě autobusem, došlo mi kolik těhle momentů vlastně je.
A došlo mi, kolik by jich mohlo ještě být. 
Kdybych se byla schopná odpoutat od toho, co mě drží tam, kde už jsem byla a co mě zatahuje tam, kde ještě nejsem připravená být. 
Došlo mi taky, že to, co mají tyhle momenty společnýho není žádný dosažení cíle, účelu, pochvaly, nebo po čem jsme to vlastně já i ta holka celej život prahly.
Je to ta obyčejná, nevinná, lidská radost.

Umění si dopřát mít radost. Bez výčitek. Umění dělat to, co nás dělá šťastnými
Tady a teď, v přítomným okamžiku. 
Protože to je úplně všechno.
Nečekat až budeme nejlepší nebo si vyčítat, že jsme v něčem nejlepší nebyli.
Dělat to, co nás baví, na co máme chuť, bez očekávání. Bez očekávání toho, že nás to v budoucnosti udělá šťastnější nebo že by to zázračeně mohlo změnit minulost. 
Soustředit se jenom na to jak šťastný nás to dělá v přítomnosti.



Nebudu lhát. 
I když mám takovýhle chvíle, kdy mnou prostoupí boží světlo a já dojdu k podobným prozřením, moje vnímání přítomnosti je něčím, na čem pořád musím pracovat. 
Hodně.
Nechci, aby tenhle článek vyzněl tak, že vám radím, abyste se na budoucnou úplně vykašlali a užívali si jako šílený. 
To ne. 
Budoucnost je důležitá.
Neběžte teď utratit veškerý vaše úspory za novej iPhone X2848 a letenky na Bali, protože vám to teď udělá dobře.
O tom to není.
Spíš, až zase příště budete doma fňukat nad tím, kolik toho musíte zejtra udělat, zvedněte se a jděte se ven projít. 
Zavolejte kámošce a jděte na kafe. 
A nebo víte co? Začněte ty věci dělat teď hned.
Neovlivníte budoucnost, jestli to eventuálně budete muset dělat nebo ne, nezměníte ani to, že jste se na to včera vyprdli - co ale změníte jsou vaše činy a pocity v přítomnosti.
Tak začněte.
A pamatujte - make it fun.
Tady a teď.
That's all that matters. 

S láskou, V.

Share:

2 komentáře

  1. Tak teď je mi z tohohle článku krásně. Je to přesně jeden z těch, kdy se culím celou dobu, co ho čtu. Máš ohromnej dar napsat přesně ty slova, co mám na srdci, ale ne a ne je vyplivnout. Díky za to. A víš co? Zítra mi odpadá odpolední hodina, tak jdu napsat tomu svýmu "speciálnímu člověku", jestli by na mě neměl čas (tak trochu totiž spolu čteme 1984 a já nutně potřebuju vědět, jak to skončí).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je strašně hezký! Moc ti děkuju <3
      Btw. Myslím, že to nedopadlo moc pěkně, jestli si dobře pamatuju :( :D

      Vymazat

Blog Design Created by pipdig