sobota 18. srpna 2018

Co jsem dnes jedla II. | Back on track | VIDEO

Už je to zase asi dva měcíce od posledního what I eat in a day videa a upřímně se toho u mě hoooodně změnilo.
Prázdniny zpátky v Česku bez fitka, cestování a brigáda mi převrátily můj školní režim na ruby a já úplně přestala řešit co a kdy jím a ani se cvičením to nebylo úplně slavný.
Díky bohu jsem si uvědomila, že takhle líně se necejtím úplně nejlíp a rozhodla jsem se začít zase jíst převážně zdravě (little cake here and there never killed nobody, že jo) a hlavně se pořádně hýbat!
No a více už v novém videu. 
Tak enjoooyyy!!!




S láskou, V.

Share:

čtvrtek 16. srpna 2018

Vysoká ve Španělsku, Roger Federer a Hannah Montana

Kdybych se měla popsat jen jedním slovem tak se budu nejspíš dlouuuuho rozhodovat mezi a) tvrdohlavá, za b) nespolehlivá (#alwayslate) a za c) nerozhodná. Dneska se ale zaměřím na vlastnost c). Nerozhodnost.
Můj největší nepřítel. Ať už jde o to jestli si mám v pizzerce objednat těstoviny nebo pizzu, jestli si mám dát ještě kus koláče nebo jít cvičit a nebo čím chci být.
A teď nemluvím o tom, jestli chci bejt tlusťoch nebo hubená, i když to tak může vypadat.
Mluvím o vysoké škole, práci, zemi, ve které chci žít a všech těch ostatních děsivých věcech, o kterých musíte začít přemýšlet, jakmile vám je 18.

Pokud nejste pravidelnej čtenář tak asi absolutně netušíte o co go.
 O mých plánech s vysokou jsem se totiž zmiňovala možná tak ve dvou článcích a to ještě k tomu dost okrajově. Každopádně, teď vám řeknu celý příběh, od A do Z a jsem upřímně zvědavá, jestli až se za rok podívám na tenhle post budu zrovna rozvalená někde na pláži v Marbelle nebo jestli budu někde úplně jinde, dělat úplně něco jinýho.
V co ale doufám je, že ať už to se mnou (a s vysokou) dopadne jakkoliv (třeba i vůbec nedopadne :D), budu šťastná a budu dělat to, co mě baví.
A teď teda - here's the story.




Stejně jako každej student v před-maturitním ročníku usínám každou noc s nočníma můrama ve stresu z toho, co se mnou za ten rok bude.
 2019 pro mě bude zlomový snad ve všech oblastech mýho života a čím víc se na kalendáři blížíme k prosinci, mám silnější a silnější pocit, že mi vypadávaj vlasy a nervozitou si div neukoušu společně s nehty i články prstů.
 Já nevím, jestli to tak máte taky, ale čím starší jsem, tím víc pochybuju o tom, co vlastně v životě chci.


V 5 ze mě měla bejt Hannah Montana, v 8 jsem přišla na to, že neumim zpívat a tak jsem chtěla bejt Roger Federer v ženskym. No, za půl roku jsem přišla na to, že ani backhandy nejsou mojí parketou a tak jsem si usmyslela, že budu spisovatelkou, což mi vydrželo.
Nebo spíš mi ještě nikdo nezkritizoval slohovku ani článek tak, abych s tím sekla.
A to se o zpěvu (bohužel) říct nedá.
Za těch dalších 9 let se moje snové karierní vrtochy změnili ještě několikrát, ale rozhodně ne tolikrát, jako za ten poslední půl rok.
Takže jako co - kašlu na vejšku a budu full time youtuber,  digitální nomád, blogger a influencer nebo aspoň porno herečka?
Nebo půjdu na tu nejtěžší možnou vejšku a stanu se právničkou Mgr. JUDr. neznámtituly. Valentýnou Procházkovou?
A ještě větší diléma bylo/je:
Takže. Využiju tří let strávených v Rakousku a půjdu na vysokou do zahraničí nebo "poslechnu srdíčko" vrátím se do země zaslíbené, medem oplývající České Republiky a stanu se pražándou?
Něco vám teď povim.
Dokud jsem se nenatáhla na rozpálenej španělskej písek při pohledu na zapadající sluníčko, byla jsem rozhodnuta, že se ze mě stane pyšná studentka Karlovy Univerzity.
Teď, okouzlená krásou Costa del Sol, si jsem skoro jistá, že ze mě nejspíš bude una chica z Les Roches.  
Ale kdo ví...


Počkat co?
O čem to sakra plácá?
Co je to jako Les Roches???

Nebojte nic, všechno vysvětlim.
Ehm, ehm.
Jednoho krásného únorového rána se moje maminka probudila. Vzala do ruky telefon a do vyhledávání ihned zadala profil Moniky Marešový, aby se podívala, co ta blbka zase vymejšlí.
No.
Do cesty jí, ale, jak už to tak na instagramu dneska většinou bývá, přišla reklama na jednu českou agenturu IQ consultancy, nabízející studijní pobyty/studium v zahraničí.
No a za tejden její dcera, já, už seděla s batůžkem ve žlutém autobusu na cestě do Prahy, na jejich veletrh. Tam jsem se dozvěděla o škole Les Roches, jejíž jméno jsem se až do prvního dne stráveného právě tam nenaučila vyslovovat.
Je to "le rož" , mimochodem.
Ne "les ročé" apod., prosim vás.
Každopádně, paní z IQ consultancy ve mě probudila vášeň pro hospitality (česky "pohostinství", to zní ale naprosto příšerně), travel industry a hotelérství.
Vtipný je to, že moje rodina vlastní hotel a mě nikdy nenapadlo, že bych v tomhle oboru chtěla pracovat.
No jo no...


Asi vám teď úplně nebudu vysvětlovat o co přesně v "hospitality" jde, protože tenhle článek je už tak dost dlouhej a googlit umíme všichni, každopádně jedna z věcí, co se mi na škole líbí nejvíc je to, jak strašně moc cestovat člověk díky ní může. Nejenom díky tomu, že samotná škola má campusy v USA, Španělsku, Shanghai a Švýcarsku, ale i díky obrovský nabídce stáží v hotelech nebo v kancelářích světových značek úplně, ale úplně všude.
Bakalář tu trvá 3,5 roku včetně 2 semesterů práce a po jeho dokončení můžete ještě rok pokračovat v dalším titulu.
Tohle všechno si můžete najít na internetu.
Co je na týhle škole taky strašně skvělý je jejich Summer Camp. Jde o dva týdny, kdy vy, co zvažujete jít sem na vejšku, přijedete do campusu, kde "okusíte místní vysokoškolskej život." Seznámíte se s vašima potencionálníma spolužákama, prohlídnete si školu, poznáte učitele a vyzkoušíte si i několik málo hodin. Vedoucíma jsou navíc momentální studenti, kterých se můžete na cokoliv zeptat a víte, že dostanete upřímnou odpověď. Prohlídnete si pláže, města a vyzkoušíte spoustu super aktivit.

O škole jsem se dozvěděla v únoru. Za těch 5 měsíců jsem hodně přemýšlela, hodně zjišťovala a při příjedzdu na Mnichovské letiště jsem byla rozhodnutá, že na Les Roches rozhodně nechci.
Trvalo mi to pár dnů a já poznala ne jenom Marbellský počasí, jídlo a pláže, ale i místní lidi. Kolektiv, kterej jsme tady za tu chvilku vytvořili byl úplně nepopsatelnej. Se všema jsem si rozuměla tak, že bych v životě neřekla, že se vidíme poprvý a hlavně, že jsme všichni doslova z jiných koutů světa. To samý platí i o vztazích mezi učiteli a studenty. O takovýhle vzájemný symbióze (lol) by se nám mohlo v Česku (i Rakousku...) jenom zdát.


A tak tu dneska, okouzlená tohle dokonalou vejškou, sedím a píšu tenhle článek.
Je několik věcí, který hrajou důležitou, možná i rozhodující roli v tom jestli ze mě bude Marbellanka.
Peníze.
Fixace na rodinu.
A kdo sakra ví, co ze mě bude za rok?
Co když zase budu chtít bejt Hannah Montana??
Tyhle věci asi neovlivním. Ale takhle nějak to mám zrovna teď.

Věřím tomu, že tohle byl nejdelší článek v historii mýho blogu.
A slibuju, že ten příští bude minimálně o 90% míň textu víc fotek.
I tak doufám, že se někdo byl schopnej prokousat mýma zmatenýma pocitama a myšlenkama a že to někdo dočetl až sem.
Jestli jo tak gratuju - vyhráváš zlatýho bludišťáka.

Docela by mě zajímalo, jestli jste si někdy procházeli podobným life changing rozhodnutím a jak jste nakonec zvolili? Litujete nebo nelitujete? A budu ráda za jakoukoliv radu od vás pro mě.
Mám vás ráda.

S láskou, V.

Share:

pondělí 6. srpna 2018

Já, mé druhé já a můj blog

Léto.
To budu mít na všechno spoustu času, myslela jsem si.
To budu moct zase začít blogovat na 110%, myslela jsem si,
Budu stíhat chodit do práce, stihnu všechny úkoly do školy, budu pořádně běhat a cvičit a užiju si moje poslední léto jako středoškolačka na maximum.
Hahaha.
Little did I know.
Najednou otevřu oči a on je první týden Srpna, půlka práznin pryč a já mám pocit, že vlastně ještě ani nezačaly. Co jsem jako dělala celej červenec?
Řekněte mi jestli to tak mám jenom já nebo i vám dny utíkají extrémně rychle...teda kromě těch pracovních. Ty mi zase utíkají extrémně pomalu.


Pokud mě už chvilku sledujete, možná víte, že trpím takovou zvláštní fóbií z času. Mám strach, že nestihnu v životě všechno, co bych chtěla, že se v jednom okamžiku probudím, bude mi 40 a já vlastně  ani nebudu vědět jak.
Ještě víc mě děsí reálnost týhle situace zrovna v mém případě, díky mojemu ústavičnýmu - "to udělám pak" přístupu k většině povinností.
Jediná věc, u který tahle moje stinná stránka nikdy převahu neměla, byl (tenhle minulej čas mě tak irituje!blog.





 Posledního půl roku to pro mě byla vždycky jednička, děj se co děj. 
Testy netesty, depka nedepka, cesta necesta - na blog byl čas vždycky. 
Nevím, co se stalo, ale poslední dva měsíce nacházím čím dál tím víc a čím dál tím lákavější výmluvy na to, proč zrovna teď nemůžu.
 Omylem jsem si blog přeřadila na seznam věcí, co musí počkat na to, až udělám všechny ty věci, který po mě chtěj ostatní a který "musim" dělat. 
Věci, co nenávidim a co mě totalně vysávají, a v momentě, kdy je mám hotový a fyzicky mám čas na to, vrhnout se na blog, jsem tak strašně unavená a naštvaná, že jediný na co se zmůžu je netflix & chill.


Jo - další life update - koupila jsem si netflix a nevím jestli to bylo nejhorší nebo nejlepší rozhodnutí mojeho života. That thing is addictive.



Už jsem vám jednou vyprávěla o tom, že mi občas přijde jako bych vedla trojí život.
No, špatná zpráva je, že ani jedno z těhlech mých tří já se zatím nenaučilo organizovat si čas a všechny tím dost trpíme.
Jinak řečeno - 24/7 nevím, kde mi hlava stojí a ve finále končím u Orange is the new black s vanou zmrzliny a výčitkama.



Existuje na tohle vůbec nějakej lék? Prosím o pomoc - jak se naučit organizovat si čas? A jo, jsem ten člověk, co má 362572 diářů a stejně jsem všude pozdě a nic nestíhám, takže tam řešení nevidím. :D



Podle mě jsou veškerý výmluvy...no, jen výmluvy. Pokud něco chcete udělat, uděláte to, no matter what. A pokud si najdete výmluvu proč to NEJDE, tak to asi nechcete dost.
Je to podle mě úplně v pohoděčlověk nemůže dělat všechno na 100%, ale musíme si to připustit a nestěžovat si pak, když nám věci nevychází tak, jak bychom chtěli. 
Je mi jasný, že kdybych vážně vážně vážně chtěla, zvládala bych blogovat i pod tím největším vytížením. 
Ale u blogu nacházím jeden zásadní blok.
Haha.
Tahle věc nejde dělat, pokud na to nemáte náladu. 
Není to jako uklízení pokoje, kdy jen monotónně dáváte věci do poliček a je úpně jedno jestli jste smutní nebo šťastní.
Nene nene.
Když máte postnout článek, nemůžete prostě jen otevřít šuplík a vytáhnout ho ven jako pár ponožek. 
Nebo asi můžete, ale ne pokud chcete mít dobrý články, co mají nějakou pointu.
Tím myslím, "ahojky, jak se máte? Dneska jsem si vzala černou sukni, protože na modrou jsem neměla náladu. Tak zas ahojky, xx" je tak trochu out of the game...



Něco jinýho je, když máte ten dar od Boha a dokážete si během chvíle vycucat z prstu milion nápadů a pak to tam jen střílíte, čárka sem háček tam, bumpublikovat, pow a článek máte hotovej.
To taky neumim.
Ani Vala 2 a ani ten třetí podivín.
Umim já vlastně vůbec něco?



What am I wearing?
Shirt: Replay
Shorts: Abercrombie and Finch
Shoes: ESPRIT
Bag: Pimkie
Sunglasses: Ray Ban
Watch: CLUSE

Jo.
Umim dělat věci pořádně, ale jen, když na ně mám náladu a když mě baví.
Dokážu bejt ten nejlepší čišník, student i ta nejlepší spisovatelka, ale musím na to mít náladu.
Taky jsem hodně pokorná a samochvála mi smrdí.
Vtípek.
Haha.
Je to jen mnou, nebo se tenhle life update článek pomalu, ale jistě transformuje do vnitřního dialogu mezi mýma identita?
Vala 2 souhlasí.
Všechno je to strašnej, strašnej bordel.
Stejně jako můj život.
Amen. - Vala 3.

S láskou, V. 
(jedna, dva i tři)



Share:
Blog Design Created by pipdig