čtvrtek 12. července 2018

Jak jsem se (ne)přestala bát

Už od mala mám hrozně velkou fantazii. 
Vždycky jsem byla přesně tím dítětem, co věří ve všemožný nadpřirozený bytosti, ve veškerý záhady Vesmíru a co nikdy nebude tak úplně schopný vstřebat fakt, že Ježíšek neni.
(Teda prý neni..)
Vždycky jsem měla milion snů a nikdy mě ani nenapadlo, že by se mi některý z nich nemohl splnit.
Chtěla jsem být zpěvačkou, tanečnicí, tenistkou nebo dokonce i módní návrhářkou.
Co na tom, že neumím zpívat, tancovat, při backhandu mi raketa vypadne z ruky a nejsem schopná namalovat ani rovnou čáru.
Nic pro mě nikdy nebylo nemožný. 

To nějak půjde.
To se vyřeší.
To zvládnu.



Jsem si jistá, že za tuhle mojí vlastnost můžou tak trochu i moje rodiče, který mi nikdy, nikdy, nikdy neřekli, že na něco nemám
Ať už si mysleli cokoliv, vždycky mě nechali jít si za svým, i když jim to třeba připadalo sebevíc šílený a zdánlivě nereálný.
Když jsem za nima ve 14 přišla s tím, že se chci za rok odstěhovat do zahraničí, nezakázali mi to ani se mi nevysmáli do obličeje. Nepředhazovali mi, jak je to nebezpečný, jak se mi bude stýskat a jak těžký bude tu školu zvládat, přestože všechny tyhle věci věděli moc dobře.

Ne, místo toho mě na 100% podporovali v tom, co jsem chtěla. Připravili mě na to, že tenhle krok nebude úplně lehkej, samej jednorožec a duha, ale místo toho, aby mě zastrašovali popisem veškerých překážek, co by mě mohli potkat, ukázali mi jak se soustředit na všechny ty pozitivní stránky a možnosti, který mi tahle zkušenost přinese. 

Naučili mě sundat a očistit ty špinavý brýle, kterýma všichni na tehnle svět koukáme a skrz něž většinou vidíme jenom chyby, nedostatky a nemožnosti. 
Vidíme jenom to, co by se mohlo pokazit a zastavuje nás fakt, že máme příliš slabý dioptrie na to, abychom viděli do dálky. 
Nevidíme následky, který budou naše kroky mít a to nás děsí tak moc, že je radši ani neděláme a zůstáváme stát na místě, v bezpečí. 
Většinou radši zvolíme možnost toho zůstat bez hnutí, než abysme riskli zakopnutí. 
Fakt, že postavit se zpátky na nohy je skoro vždycky možnej, úplně přehlížíme.

Často mi chodí komentáře a zprávy, ve kterých mi píšete, jak mi zavídíte - v dobrým slova smyslu. Jak byste si přáli žít v cizině, cestovat, jak byste taky chtěli blogovat a dělat to a tamto, ale že máte strach.

Nebudu nikomu rozumět.
Lidi se mi budou smát.
Budu na všechno sám. 



Všechny tyhle (a další) obavy, který lidi zastavujou od toho, aby si šli za svými sny. 
Tyhle paralizující myšlenky, který nás ochromují na tolik, že nejsme schopní vnímat ty úžasný věci, co by se mohly stát, ale hlava nám praská ve švech z  přebytku těhlech hloupých obav. 
Přestože jsem na začátku psala, že jsem vždycky byla snílek a že mi nikdy nic nepřipadalo nemožný, bohužel jsem se ani já nenarodila beze strachu
Jasně, že jsem se bála. 
A bojím se i teď. 
Vlastně se teď, čím jsem starší bojím víc a víc. Strach se stal součástí mojeho života.
 Ale už vím, že strach je jenom přirozená lidská reakce a že je naše povinnost nenechat se jím ovládat. 
Vždycky, když máte v životě podstoupit něco neznámého a nečekáného vyvolá to ve vás 2 základní reakce - strach a vzrušení. Takový to natěšení. 
Trik je v tom, soustředit se jenom na to a nechat strach bejt strachem. 
O něj přece nikdo nestojí.

Nevěřila bych, že ten pouhej rok a půl v Rakousku toho u mě změní tolik.
Žezmění tolik.
Kdybych se tehdy nesoustředila na tu podporu ze strany rodičů, ale poslouchala strašení a pesimistický kecy některých mých kamarádů a bývalýho přítele, nikdy bych tu dneska neseděla a nepsala tenhle článek.
Nejela bych teď v autobuse z Prahy, s novým sestřihem, obrovskou životní příležitostí a radostí z toho, že si už skutečně plním jeden ze svých snů.
Nestála bych teď před dveřma do další životní etapy, který mě neskutečně, ale opravdu neskutečně děsí.
Neotvírala bych ty dveře a nevrhala se střemhlav rovnou do nich, s ušima zacpanýma, abych neslyšela všechny ty hlasy, co mi tvrdí, že na to nemám, s brýlema vyčištěnýma od veškerých obav a pochybností. 

Ne.



Kdybych nechala strach ovládnout tohle moje rozhodnutí, nejspíš bych teďka byla doma na gauči a snila. Snila bych o tom, co by kdyby. 
Co by bylo, kdybych se tehdy nebála?
Ale odpověď bych na to nikdy nedostala. Protože některý životní příležitosti přijdou jen jednou a my jsme ti jediní, co můžou najít odpověď.
 Jestli vám teď něco můžu s čistým svědomím odpřísáhnout, tak je to to, že vždycky je lepší něco zkusit, zakopnout, třeba se i přizabít, ale pak se zase zvednout a jít dál. Jestli máte pocit, že je vám nejhůř, tak je logický, že už může bejt jen líp.

A jak říká můj táta - když nejde o život, tak jde o hovno.



Abych tenhle dlouhatánckej článek nějak uzavřela.
Nebojte se jít si za svými sny - bože, můžu sem napsat ještě větší klišé?! 
Pokud ve vás něco vyvolává strach a vzrušení zároveň, je to jasnej signál toho, že je to worth fighting for. 
Je přirozený mít strach, ale už je jenom na vás, jak s ním naložíte. Můžete ho nechat ovládat vaše rozhodnutí nebo ho můžete ignorovat a soustředit se jenom na tu radost a natěšení, co cítíte. 
Jako otravnej hlas vašich sourozenců, když spolu jedete v autě a zrovna hrají vaší oblíbenou písničku. 
Náš svět funguje tak kouzelně, že pokud se opravdu soustředíte jenom na to co chcete slyšet, bude to vážně to jediný, co uslyšíte.
Stejně to funguje i se strachem. Můžete se na něj soustředit, poslouchat ho a nehnout se tak z místa. Nebo ho můžete ignorovat a soustředit se jen na tu radost a natěšení, který vám myšlenka na tu věc, kterou se tolik bojíte udělat, přináší.


What am I wearing:
Top: Zara
Jeans: Zara
Bag: Pimkie
Shoes: H&M
Watch: CLUSE
Earrings: Mango




Je pro vás strach tou největší překážkou, kterou vám nejde překročit? Která vám neustále znemožňuje začít dělat to, co vás nejvíc naplňuje?

S láskou, V.
Share:

6 komentářů

  1. Jsi strašně pozitivní a motivující slečna, která tě dokáže nakopnout jen tím ze napíše pár smysluplných slov, které ti pomůžou se zamyslet nad sebou samým .
    Strašně mi pomáhají tvoje články a strašně me motivují .
    Moc ti za ne děkuji❤️

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ježiš, to je nádherný! Hrozně moc ti děkuju <3 I já mám chvíle, kdy potřebuju pořádnou kopačku do zadku a takovýhle komentáře jsou přesně tím, co potřebuju <3

      Vymazat
  2. Ani nedokážu vyjádřit, jak strašně mě všechno co děláš motivuje, i když i ty nemůžeš být pořád sluníčková, působíš na mě hodně pozitivní energií a tu na mě pak přenášíš. Ani nevíš jak moc mi zlepší den tvoje video nebo článek. Píšeš krásné a smysluplné články, jsi přirozená a přesně popisuješ jak se cítím. I když jsem někdy úplně ztracená ve svým životě, pocit, že i někdo jiný se někdy cítí jako já, mě uklidní a jen tvých pár vět mě donutí přemýšlet o sobě samé. Děkuju za to, jaká jsi a za to, co děláš❤

    OdpovědětVymazat
  3. Ja som vždy chcela tetovanie ale bála som sa toho že to bude bolieť Tak som sa nakoniec rozhodla že si dám vytetovat Fear is the mind killer:D

    OdpovědětVymazat

Blog Design Created by pipdig