pondělí 18. června 2018

Unavená realitou


“Pozor, ať tě něco nesrazí ty trdlo!
Víš že by mi to možná ani nevadilo?
Jak to myslíš?
No, jakože by mi možná ani nevadilo, kdyby mě teď srazilo auto a já si musela pár týdnů poležet v nemocnici. Možná napojená na kapačky, za to ale odpojená od reality a veškerýho toho řešení, dělání správných rozhodnutí, stresu a utápění se ve vlastních myšlenkách a pocitech. Celý dny bych jen spala, četla si, pila hnusnej nemocniční čaj, jedla rohlík s paštikou a odpovídala srdíčky na smsky od lidí, co si najednou zázrakem uvědomili, že jim na mě vlastně záleží.
 To nezní zas tak špatně ne?”
...


Běžím. Kapky potu mi stékají po zádech a já cítím jak mi srdce pulzuje v krku. V nohách mám už několik kilometrů, cítím vůni jehličí a slyším jak pode mnou praskají větvičky. Myšlenkama jsem ale úplně jinde.
Postupně v hlavě probírám události několika poslední dnů a týdnů a dostávám se tak i k tomuhle rozhovoru s mojí nejlepší kamarádkou.
Přijde mi totiž, že těhlech několik vět naprosto vystihuje moje momentální psychický a emocionální rozpoložení.
Důvod proč tady na blogu bylo teď pár týdnů pusto prázdno.
Že popisují to, jak vyčerpaná se teď ze všeho cítím mnohem víc, než cokoliv jinýho.
Posledních pár týdnů si totiž přijdu si jako na nějakym kolotoči nebo možná spíš horský dráze. Věci se dějí tak strašně rychle, že je ani nestíhám vnímat a vstřebávat, háže to se mnou nahoru dolu a je mi z toho maximálně tak pěkně špatně.




  Dostala jsem se do tý životní fáze, kterou jsem pracovně nazvala jako indický kari.
A co že to jako znamená?
Znamená to, že jsem akorát ready na to zabalit si roucho a žabky, naskočit na první letadlo do Bombaje, odjet do nejbližšího ašrámu, oholit si hlavu a stát se Buddhou, mnichem, čínským bohem smíchu nebo něčím takovým. Zkrátka najít ten slavnej zen nebo jak se tomu říká.
jsem tak neuvěřitelně unavená a otrávená, z tohohle nevědění...nevědění toho, co vlastně chci, co je špatně a co správně, nevědění, co a ani jak udělat první.
nebaví to ustavičný odkládání věcí, co mě baví dělat, kvůli věcem, co bych měla dělat. Unavuje mě ten pocit provinilosti, jakmile se rozhodnu pro to, co mě dělá šťastnou teď místo toho, co mě má, prej udělat šťastnou někdy v budoucnosti.
A to jenom možná.


Úplně jsem se ztratila ve svých vlastních pocitech a myšlenkách, snech a tužbách.
Co vlastně chci?
 Můžete mi to někdo říct?


Přestávám mít náladu na veškerý mužský pokolení a jedinej tvor s chromozomy XY (právem jsem strávila odpoledne učením biologie), kterýho jsem schopná tolerovat v mý blízkosti je můj kocour. A ten paradoxně dělá co může, aby byl ode mě co nejdál.
Zákon schválnosti se mě drží jako klíště.
Co mě, ale unavuje a ničí ze všeho nejvíc je tahle moje neschopnost.
Neschopnost pro dělání rozhodnutí, pro vedení života, ve kterym se necítím jako kulečníhová koule, odrážející se z místa na místo snažíc se dostat do cíle (do díry by tu vyznělo fakt divně :D). Občas jen tak sedím doma, koukám do zdi a přemejšlim, jak skvělý by to bylo přestat na chvilku existovat.
Nadechnout, vydechnout a třeba konečně učinit rozhodnutí, co mi bude připadat správný.
Rozuzlit všechny ty pocity, co se ve mě vřou jak voda v rychlovarný konvici a vymyslet opravdu funkční plán na život, kterej bude mít nějakej smysl.
Kterej mi nebude připadat jako horská dráha, ze který si přeju se co nejdřív dostat zpátky, nohama na zem.


Outfit details:

Top: Mango
Jeans: Zara
Belt: Gucci
Sunnies: Mango
Shoes: Converse
Bag: Pimkie


Tady tenhle článek asi nemá žádnou pointu.
Závěr nebude plnej kontra argumentů, kterej veškerý moje pochyby a stěžování v předchozích odstavcích rozdrtí jako oříškovou skořápku.
Žádný motivační poselství, který byste si mohli napsat k fotce na instagram.
Vlastně, dneska to jsem já, kdo vás žádá o radu.
To já dneska potřebuju nějaký to záchraný lano, baterku, kopačku do zadku, co mě donutí přestat si stěžovat, overthinkovat každej můj pohyb rukou, hledat výmluvy a začít hledat způsoby, kterým bych mohla začít zase pořádně dřít a skloubit mojí vášeň a hobby, školu s brigádou a trapnou potřebu socializace, kterou jako člověk pořád mám.
Tak nějak doufám ve spásu.
Nějakej step by step guide na to, jak si srovnat život do latě.
A pokud na nic nepřijdu....tak asi zkusím to kari.

S láskou, V.



Share:

12 komentářů

  1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Val, rada zní:
    1) neřeš to! Užívej si to, co je právě teď (klidně drobnosti, hlavně drobnosti!!) a na ostatní kašli. To se vyřeší nějak samo.
    2) dělej, co chceš ty, ne co chtěj ostatní (jako trvalo mě 25 let se vykašlat na to co chteji rodiče a poslední 2 roky jsou ty nejlepší mýho života
    3) dělej co tě baví, měj sny a neboj se si je plnit
    4) CHILL OUT
    5) život je jako horská dráha - jednou nahoře jednou dole a TO JE NAPROSTO V POŘÁDKU, lepší než se tomu bránit je si prožít každou chvilku, dobrou i špatnou
    Ať je brzy lépe přeje Klára
    www.claireshomemade.com

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahojky Klárko! Hrozně moc ti děkuju za tak nádhernej komentář, hned s několika radama...culím se teď na monitor jako blázen. :) <3 Vím, že máš pravdu úplně ve všem, ale je občas (většinou) tak těžký být prostě v pohodě a nechat věci být a zkrátka brát je tak jak jsou. Dneska jsem byla na jedný akci, kde přednášela fotografka, co fotila válku v Afgánistánu a mluvila tam o tom proč nemá strach ze smrti a spousta věcí, co řekla mě tak neuvěřitelně motivovala a inspirovala! Zmiňovala například to, jak se všichni zbytečně bereme moc vážně, bojíme se udělat určitá rozhodnutí a vlastně o nic nejde..protože, i když dojde na nejhorší a my umřeme (né, že by se tohle týkalo kterýhokoliv z mých rozhodnutí:DD), bude nám to šumák. A pokud je to šumák u otázky života a smrti, jak důležitý to rozhodování vlastně může být s čímkoliv jiným?

      Vymazat
  3. Nemyslím si, že je něco špatně na tom myslet na přítomnost. Naopak. Z přítomnosti se stává ihned minulost, a jak víme, tak minulost se nedá změnit, ale přítomnost ano. :-) Ta se dá měnit hned. :-)

    www.outcryblog.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máš úplnou pravdu. Přijde mi zajímavý, jak čas mění perspektivu ze který se na určitý věci díváme - i třeba pár dnů. Tenhle článek jsem psala v neděli, dneska je úterý a já se cítím úplně jinak...jakože, všechno bude zase dobrý. :)

      Vymazat
  4. Presne tieto pocity poznám, až moc dobre. :) niekedy zostaneme proste zaseknutí niekde a neviem poriadne ani kde. Ale väčšinou vždy keď som mala takéto obdobie, že nič mi nedávalo zmysel, začalo sa to postupne meniť a ani som si to neuvedomovala. Možno ti treba nejakú zmenu, možno nie, každopádne, počúvaj svoj vnútorný hlas. :)

    ORLLING

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc si děkuju za komentář Sabi! Tak nějak doufám, že mě spasí letní prázdniny - změna stereotypu, nějaký to cestování. Snad konečně přestanu mít výmluvy na spousty věcí, který jsem chtěla už strašně dlouho začít dělat a nevím no...najdu odpověď na to, kdo jsem a co chci dělat. :)

      Vymazat
  5. Moc pěkný článek, také jsem mívala podobná období a věřím, že opět takové období, kdy budu stát a nevědět opět přijde. Je to jak na horské dráze, nahoru dolů. Ale jak to překonat bohužel žádnou radu nemám :)

    Somethingbykate

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nevadí..:) I tak ti děkuju za komentář! Někdy nejvíc pomůže vědomí, že na to člověk není sám:)

      Vymazat
  6. Jsi úžasná. <3 Miluji tvoji tvorbu článků.
    A věřím, že dnes jsi už zase sluníčko a ta pochmurná nálada už je pryč.

    OdpovědětVymazat
  7. Je neuveriteľné, ako sme s v našom zmýšľaní podobné :o ❀✿

    Blog de la Licorne

    OdpovědětVymazat
  8. moc hezký článek, perfektně vystižené.. <3 tyhle pocity mám taky, hodně často.. :/

    OdpovědětVymazat

Blog Design Created by pipdig