pátek 29. června 2018

Víkendová ranní rutina | VIDEO

Nevím jak vy, ale já naprosto miluju rutiny
Jsem člověk, kterej potřebuje v určitých životních situacích jistoty a to, že ráno vstanu, přečtu si knížku a až pak se nasnídám a až pak si zacvičím si je třeba jednou z nich.
Jakmile se něco stane - cokoliv - a můj den nezačíná stejně fajn a pohodově jako ten předchozí, jsem z toho celá nesvá a nervózní. 

Zároveň ale miluju ty svoje rutiny, zažitý denní vzorce všelijak obměňovat a vylepšovat tak, aby byly v souladu s mojí aktuální životní situací - a YouTube je můj nejoblíbenější zdroj inspirace!
Rozhodla jsem se proto, že taky natočím mojí víkendovou ranní rutinu a upřímně?
 Hrozně mě to bavilo!

Budu proto moc ráda, když mi dáte vědět, jak se vám video líbilo a jestli byste chtěli víc! 
mám totiž rutinu úplně, ale úplně na všechno - od ranní přípravy, přes večerní, až po úklidovou nebo třeba i učící.
No. Víc jich radši jmenovat nebudu, chci abych ještě aspoň trochu budila dojem normálnosti! :D

Jak to máte s rutinama vy?

Jste stejnej puntičkář jako já nebo máte raději spontánnost?




S láskou, V.

Share:

sobota 23. června 2018

Provence 2018 | Photodiary

Já vím, já vím.
Napsat tenhle článek mi tvalo víc než dlouho, vzhledem k tomu, že už je to měsíc, co jsme se z Francie vrátily.
Ale POZOR! Mám hodně dobrou výmluvu.
Prvotní vytíženost ve škole se tak nějak vystřídala s totální tvůrčí krizí, po které znova přišla assignmentová vlna ve škole no a nakonec se tyto dvě katastrofy spojily s nějakými problémky v mym sociálním životě a všechno to vedlo k totálnímu vyhoření - jak psychickýmu, tak i fyzickýmu.
Tenhle článek píšu ležící už druhej den s virózou doteď neschopná ničeho jiného než spánku, zabíjení mozkových buněk koukáním na Kardashianovi a vykrmování se. 
No - toď vše k mému momentálnímu stavu.

Rychle zpátky do Provence, shall we? 
Nebo spíš on y va ?!

Jen si to představte.
Sedíte v opuštěný, starý francouzský kavárně ve vylidněný uličce. 
Slyšíte v dálce to nádherný žblebtání, kterýmu absolutně nerozumíte, ale i tak vám francouzština přijde jako symfonie.
No fakt.
 Kolemjdoucí by klidně mohli říkat "proč na nás ta holka tak blbě čumí" a vy byste si užívali poslouchat je.
Neni tahle  nevědomost nádhera?
Jíte pravej, čerstvej (ještě teplej) croissant - ne žádnej hnusnej polotovar z Paula, popíjíte cappuccino se 100 litry mlíka, který je vším jenom né "rostlinným".
Sluníčko vás pálí do zad a spolu s ním i pohledy rozkošných francouzkých jinochů, co na vás laškovně pokřikují belle mademoiselle.
Ve vzduchu cítíte levandulový mýdlo a štěstí.
Jo, tak takhle přesně jsem si Provence představovala já.
A přesně takhle to NEBYLO.

!ALE!

I když se ze mě nestala ničí petite amie a na kafe v klidu jsme čas neměly snad ani jednou, tak jsem si tenhle holčičí road trip po Francii užila neskutečně. Ostatně, to jste mohli už dááávno vidět v prvním i druhém vlogu.
Dneska vám tu nádheru ukážu trochu jinak - ve fotkách!


Výhled z našeho dokonalého apartmánu v Marseille, kterej nás odrovnal tak, že jsme si neodpustili 2 hodinovej photo shooting a ve finále si odtamtuď pravděpodobně vezeme víc fotek než ze zbytku Provence.


První oběd na pokraji vyhladovění - Ceasar salát. Mňam, byl fakt luxusní!
Předem se omlouvám, ale v tomhle článku vám moc tipů na jídlo nedám. 
Proč?
99% míst jsme neměly vyhlídnutý předem a většinou jsme prostě zašly tam, kde to bylo nejbližší a vypadalo to nejlíp a mě v tu chvíli prostě nenapadlo si jména míst třeba poznamenat (jsem génius) ...takže za to se moc omlouvám.




Západ slunce v Marseille byl prostě <3.



Poprvý v Amorino!



Ve Francii jsem objevila svojí skrytou lásku pro quiche, o kterým jsem byla přesvědčená, že mi nechutná. Teď bych ho jedla pořád!


Trhy jako z pohádky v Aix de Provence.




Tohle místo v centru Aix mě donutilo zastavit se a stát jen tak s otevřenou pusou...
Něco mě tu hrozně upoutalo, asi to ani nedokážu popsat. Ta atmosféra.
Na podobných místech si vždycky přeju moct dostat se zpátky v čase, o několik století zpátky a pozorovat, co se tu asi tak dělo. Jak a jací tu žili lidé? 




Z Aix jsme přejely do snad ještě kouzelnějšího Arles, ubytovaly se a pak si daly pořádně do nosu v jedné španělské restauraci.




Tyhle fotky focené před naším hotelem Pensylvánie (insajd džouk) jsem si zamilovala tak moooc, že vám je sem prostě musím prdnout všechny! :D



Ranní procházka Arles.





Další městečko - Avignon.




Gordes - středověký město, který vypadá, pokud si odmyslíte davy turistů (as always), jakoby se tam čas zastavil v  19. století. A při týhle vyhlídce nám spadla brada!





Slavnej  klášter Sénanque, kterej musí být podle mě, když je zrovna zaplavenej rozkvetlými levandulemi, jedním z divů světa! I když touhle dobou levandule ještě nebyly rozkvetlý, mělo tohle místo dokonalou atmosféru.



Poslední večeře zpátky v Marseille - tuhle restauraci jsem si poznamenala! Bistrot L'Horloge je přímo v centru a můžu ho vážně doporučit! Je to sice trochu dražší, ale na podobnou příležitost naprosto ideální.



Golden hour.


A poslední francouzský ráno společně s VOGUE.


Na letišti jsme se ještě posilnili - já quichem, mamka burgerem, dožunkly s holkama flašku portskýho a nasedly na letadlo zpátky do Práglu!


Au revoir, Francie!

Tenhle holčičí, prodlouženej víkend jsem si užila asi tak na 120%! 
Provence mě totálně okouzlila a příště sem pojedu s mym dokonalym novomanželem na líbanky, v létě, aby mi udělal hezký fotky v levandulových polích!! 8) :D
Ne, teď vážně. 
Pokud plánujete kam v létě na dovču, zkuste se určitě podívat na jih Francie - kromě levandule tu mají i jiný věci. 
Fakt jo.

By jste už někdo v Provence? Kde se vám nejvíce líbilo?

S láskou, V.

Share:

pondělí 18. června 2018

Unavená realitou


“Pozor, ať tě něco nesrazí ty trdlo!
Víš že by mi to možná ani nevadilo?
Jak to myslíš?
No, jakože by mi možná ani nevadilo, kdyby mě teď srazilo auto a já si musela pár týdnů poležet v nemocnici. Možná napojená na kapačky, za to ale odpojená od reality a veškerýho toho řešení, dělání správných rozhodnutí, stresu a utápění se ve vlastních myšlenkách a pocitech. Celý dny bych jen spala, četla si, pila hnusnej nemocniční čaj, jedla rohlík s paštikou a odpovídala srdíčky na smsky od lidí, co si najednou zázrakem uvědomili, že jim na mě vlastně záleží.
 To nezní zas tak špatně ne?”
...


Běžím. Kapky potu mi stékají po zádech a já cítím jak mi srdce pulzuje v krku. V nohách mám už několik kilometrů, cítím vůni jehličí a slyším jak pode mnou praskají větvičky. Myšlenkama jsem ale úplně jinde.
Postupně v hlavě probírám události několika poslední dnů a týdnů a dostávám se tak i k tomuhle rozhovoru s mojí nejlepší kamarádkou.
Přijde mi totiž, že těhlech několik vět naprosto vystihuje moje momentální psychický a emocionální rozpoložení.
Důvod proč tady na blogu bylo teď pár týdnů pusto prázdno.
Že popisují to, jak vyčerpaná se teď ze všeho cítím mnohem víc, než cokoliv jinýho.
Posledních pár týdnů si totiž přijdu si jako na nějakym kolotoči nebo možná spíš horský dráze. Věci se dějí tak strašně rychle, že je ani nestíhám vnímat a vstřebávat, háže to se mnou nahoru dolu a je mi z toho maximálně tak pěkně špatně.




  Dostala jsem se do tý životní fáze, kterou jsem pracovně nazvala jako indický kari.
A co že to jako znamená?
Znamená to, že jsem akorát ready na to zabalit si roucho a žabky, naskočit na první letadlo do Bombaje, odjet do nejbližšího ašrámu, oholit si hlavu a stát se Buddhou, mnichem, čínským bohem smíchu nebo něčím takovým. Zkrátka najít ten slavnej zen nebo jak se tomu říká.
jsem tak neuvěřitelně unavená a otrávená, z tohohle nevědění...nevědění toho, co vlastně chci, co je špatně a co správně, nevědění, co a ani jak udělat první.
nebaví to ustavičný odkládání věcí, co mě baví dělat, kvůli věcem, co bych měla dělat. Unavuje mě ten pocit provinilosti, jakmile se rozhodnu pro to, co mě dělá šťastnou teď místo toho, co mě má, prej udělat šťastnou někdy v budoucnosti.
A to jenom možná.


Úplně jsem se ztratila ve svých vlastních pocitech a myšlenkách, snech a tužbách.
Co vlastně chci?
 Můžete mi to někdo říct?


Přestávám mít náladu na veškerý mužský pokolení a jedinej tvor s chromozomy XY (právem jsem strávila odpoledne učením biologie), kterýho jsem schopná tolerovat v mý blízkosti je můj kocour. A ten paradoxně dělá co může, aby byl ode mě co nejdál.
Zákon schválnosti se mě drží jako klíště.
Co mě, ale unavuje a ničí ze všeho nejvíc je tahle moje neschopnost.
Neschopnost pro dělání rozhodnutí, pro vedení života, ve kterym se necítím jako kulečníhová koule, odrážející se z místa na místo snažíc se dostat do cíle (do díry by tu vyznělo fakt divně :D). Občas jen tak sedím doma, koukám do zdi a přemejšlim, jak skvělý by to bylo přestat na chvilku existovat.
Nadechnout, vydechnout a třeba konečně učinit rozhodnutí, co mi bude připadat správný.
Rozuzlit všechny ty pocity, co se ve mě vřou jak voda v rychlovarný konvici a vymyslet opravdu funkční plán na život, kterej bude mít nějakej smysl.
Kterej mi nebude připadat jako horská dráha, ze který si přeju se co nejdřív dostat zpátky, nohama na zem.


Outfit details:

Top: Mango
Jeans: Zara
Belt: Gucci
Sunnies: Mango
Shoes: Converse
Bag: Pimkie


Tady tenhle článek asi nemá žádnou pointu.
Závěr nebude plnej kontra argumentů, kterej veškerý moje pochyby a stěžování v předchozích odstavcích rozdrtí jako oříškovou skořápku.
Žádný motivační poselství, který byste si mohli napsat k fotce na instagram.
Vlastně, dneska to jsem já, kdo vás žádá o radu.
To já dneska potřebuju nějaký to záchraný lano, baterku, kopačku do zadku, co mě donutí přestat si stěžovat, overthinkovat každej můj pohyb rukou, hledat výmluvy a začít hledat způsoby, kterým bych mohla začít zase pořádně dřít a skloubit mojí vášeň a hobby, školu s brigádou a trapnou potřebu socializace, kterou jako člověk pořád mám.
Tak nějak doufám ve spásu.
Nějakej step by step guide na to, jak si srovnat život do latě.
A pokud na nic nepřijdu....tak asi zkusím to kari.

S láskou, V.



Share:
Blog Design Created by pipdig