neděle 4. března 2018

Week(s) in pictures: Únorové střípky a jak mi Instagram mění život


Zavírám oči.
 Snažím se usnout, ale prostě mi ne a ne jít zabrat. V mé hlavě je totiž tak trochu dopravní špička. Myšlenky na sebe pořvávají, troubí a tůtají, dohadují se o tom, kdo má přednost a kdo hodil špatně blinkr. Lednovej vítr se opírá do oken, řve a skřípe, a já si nadávám, že jsem to blbý topení zase zapla moc pozdě. 
Zvedám se z tý jakž takž vyhřátý postele a jako klepající se ratlík se šourám k oknu. Vykouknu ven do temné ulice, slabě osvětlené pouličními lampami, a pozoruju sníh, klidně se snášející na betonový chodník.
 Fuj.
 Ať už je jaro. 
Lehám si zpátky do peřin, znovu zavírám oči a tentokrát s úspěchem, spánek dostává zelenou a já se pomalu, ale jistě nořím do říše snů. 
Fakt by mě ale nenapadlo, že až ty oči zase otevřu a ze říšesnů se vynořim, bude tady březen. Únor jako by ani nebyl. 
Ale vlastně, vlastně byl. A Byl s velkým B, protože se odehrálo několik věcí, který mi docela změnily život. 


Všechno to začalo hned prvním únorovým dnem, kdy jsem se vydala na jeden z mých, poslední dobou docela častých, výletů do hlavního města. Praha. Tahle stověžatá kráska je mým nejoblíbenějším místem úniku. 
Jakmile začínám ztrácet motivaci, v ničem nevidím smysl nebo jsem, nedej bože, i smutná, je mi hned jasný, že můj stereotyp chce změnu v podobě rychlého výletu do Prahy, kde se většinou poflakuju po instagramových kavárnách a restauracích a poznávám se skvělýma lidma, kterých bych bez týhle zdánlivě zbytečný aplikace nikdy nepotkala. 
Tentokrát jsem se tam ale nevydala (jen) za účelem hledání kamarádů ani ochutnávání avo toastů.
Vydala jsem se tam na veletrh škol v zahraničí doufajíc, že si najdu vysokou školu


Ještě než jsem se ale vydala na ono osudné místo, sešla jsem se v mém milovaném Cafefin s Terkou.  Terka je slečna, se kterou jsme se poznaly na jednom z ACOS workshopů a když jsem pak jako největší opozdilec den před mým life changing výletem hledala někoho, kdo by se mnou skočil na oběd, Terka se ochotně nabídla, skvělě jsme si pokecaly no a nakonec mi i přes měnší technický potíže vyfotila moc hezký outfitový fotky. Terka je taky blogerka a píše a fotí vážně skvěle, takže vám doporučuju přidat si jí do vašeho blogového repertoáru. 

A potom jsem, opět pozdě, dobloudila do pražského Four Seasons, kde se veletrh konal. Vešla jsem do sálu plného hezky oblečených lidí a přistoupil ke mně dost sympaticky vypadající asiat s úžasným americkým přízvukem a zeptal se mě, co potřebuju.
Že hledám vysoký školy?
 Ale my tu dneska nabízíme jen střední, darling.
Skvělý. 
Ale neboj sweetie, I can help you anyway, 
A tak jsem byla během pár minut představená něčemu, čemu se říká Bachelor of Business Administration in Global Hospitality Management, během pár dnů jsem si koupila letenky a rozhodla se v létě vydat na 14ti denní dobrodrůžo do Španělska a během pár týdnů jsem došla k přesvědčení, že jsem našla vysokou školu svých snů.
Nebo si spíš ona našla mě.

Nic z toho by se nestalo nebýt tý zbytečný aplikace zvané instagram, kde moje mamka objevila agenturu IQ consultancy, na jejíž workshop jsem jela.


Další způsob, jakým mi instagram mění život je poznávání  lidí.
A tohle je velký.
Jenom za únor se mi díky němu naskytla možnost se osobně potkat s pár lidma, který už teď považuju za svoje kamarády a který bych bez toho ohranýho  "Krásná fotka!" nikdy nepotkala.
Jednou z nich je i Joey. Joey je slečna (blogerka), která bydlí přímo jedno patro pode mnou (o čemž bychom byly nevěděly, nebýt insta stories), kterou sleduju už skoro rok, ale se kterou bych se asi nikdy nepotkala, kdybych jí na stories jejího výhledu z okna nenapsala trapné
"To vidím taky, nebydlíme  náhodou ve stejném domě?"
Zašly jsme si spolu na snídani a od tý doby se vídáme snad každej týden, píšeme si, nosíme si kolu, když je jedný z nás špatně nebo si půjčujeme žárovky a jsme zkrátka skvělý sousedky.


Výbornej Bachelor brunch v JKU Teichwerk.


Další únorovej zážitek, kterej bych určitě ráda vypíchla byly moje jarní prázdniny. Jak moc jsem je totiž potřebovala! Leden byl opravdu náročnej a v půlce února mi už hrozil syndrom vyhoření. Proto jsme si sbalily kufry (nebo spíš kabelky) a s mojí kamarádkou Giuliou jsme se vydaly na pár dnů do Vídně oslavit její 17. narozky. Spaly jsme v bytě jejího taťky, takže jsme ušetřily za ubytování a kdybychom nebyly blbý a koupily si jízdenky předem, mohly jsme ušetřit i za ně. 
Takže takovej tip - vždycky si jízdenky na vlak kupujte online.


Vídeň byla skvělá. 
Navštívily jsme spoustu podniků, které jsme našly jak jinak než přes instagram, trošku si nakoupily
 a - to nejlepší - prokecaly dvě nekončné noci ve vymrzlém bytečku, kde se topilo jen v krbu a kde nebyla wifi. 


Nejvíc pecková snídaně ve Figar 1040.



Výraz: "Moje kamarádka je otravná blogerka, já už jsem 12 hodin nejedla a pokud po mě bude chtít ještě jednu fotku tak už jí asi zabiju" <3


Burger v Le burger nebyl tím nejlepším burgerem, co jsem kdy měla, každopádně výbornej byl a hranolky ze sladkých brambor byly stoprocentně bez konkurenční. To samý platí o místě - I mean, jíst burger velkej jako vaše hlava, houpat se přitom na houpačce a pozorovat skupinky moooc hezkých vídeňáků je tak trochu goals, ne? Ne? Tak jo, možná bych si vážně mohla najít přítele.





Snídaně v Erich, který se stal naší záchranou před dobou ledovou v ulicích únorové Vídně. 


Ani ta příšerná sněhová bouře, co nás druhej den zastihla a málem nám zkazila výlet mě nezastavila v ochutnání domácí veganských zmrzky z Veganista. Mňam! Dala jsem si peanut butter cups a čoko/slaný karamel.


Víceméně hned po návratu z Vídně jsem se znovu vydala do Prahy. 
Tentokrát jsem nebyla sama, ale v doprovodu mého milovaného taťuldy. Náplní naší expedice, byla další "konference" a pohovor ohledně zmiňovaný vysoký no a jako vždycky - spousta, spousta jídla.
Na večeři jsem taťku dotáhla do Wine Food Market, kde jsem si po 15 minutách čekání vydupadala stůl no a počádně jsme se nadlábli.
  Ale upřímně?
 Za tu cenu celkem zklamání.
Já jsem si dala rizoto s kachnou, které mělo údajně michelinskou hvězdu, nicméně za 300Kč mi ho donesli skoro studený a s taťkou jsme se shodli na tom, že maminčinou dýňový, houbový nebo jakýkoliv jiný je 100x lepší.
Co se týče velikosti porce tak se taky úplně nepřekonali a protože jsme měli pořád hlad, dali jsme si jako druhej chod na půl Ceasar salát a chlebovou pizzu a to měli tentokrát opravdu výborný.
Takže pokud do Winefoodu někdy vyrazíte a nechcete jen tak vyhodit pár stovek za jídlo, sáhněte po pizze nebo salátu. Nebo obojím, protože #balance.  



Další den jsme se vydali na oběd do Myšáka (ano, já si občas jdu na oběd do cukrárny, nesuďte mě), kde jsem podlehla lívancům a karamelo-čokoládovému řezu. Obojí bylo výborný, už teď se ale těším až příště vyzkouším vejce benedikt a buchtičky se šodó, který vypadají prostě dokonale!


Aby to tu dneska nebylo (zase) jenom o jídle a protože jsem také původně ta fashion blogerka, že jo, ráda bych vám řekla i něco o mé nové fashion obsession - mom's jeans. Z těhlech, postavě zrovna dvakrát nelichotících, kalhot jsem totiž vždycky měla hroznej strach. 
Proč? 
Nikdy jsem neměla (a asi ani nikdy mít nebudu) úzký dlouhý nohy ani plochej zadek a co si budeme, tenhle typ postavy vypadá v podobném baggy oblečení nejlíp.
Jenomže víte co?
Koho to zajímá.
Koupila jsem si nejdřív klasickej modrej denim a potom, co jsem zjistila, že po nich šahám opravdu každej den a že, k mému vlastnímu překvapení, sklízím i hodně komplimentů, jsem mým nejmilovanějším kalhotkám pořídila v Zaře dvojče v černý barvě. 



Poslední únorový týden jsem pak trávila ve znamení vracení se zpátky do reality, nedostatku spánku
 a re-organizací mého života. 
Vracení se do školy bylo po těhlech skvělých prázdninách ještě těžší než obvykle. 


Dopad reality mi byl ale o trochu zpříjemněn objevením nové kavárny Tik Tak tady v Linzi, do které jsem se kamžitě naprosto zamilovala. Interiér i nabídka jsou fakt skvělý a vlastní jí jeden moc milej, mladej pár, kterej na mě tak moc zapůsobil, že bych tam nejradši chodila na denní bázi jenom si tak pokecat. 


Tohle by bylo pro dnešní updatovací WIP článek všechno!
Dejte mi vědět, jestli vás tyhle články plné mých životních kuriozit a random fotek z telefonu baví a jestli je mám psát častěji. 
Přeju vám krásnej start do nového, už březnového, panebože, týdne!
S láskou, V.



Share:

8 komentářů

  1. já osobně mám tyhle články nejraději ♥♥ zrovna jeden jsem dnes na blog chystala taky a vyjde asi ve středu :D :) já jsem taky měla vždycky strach z jiných kalhot než z úzkých, ale minulý týden jsem si jedny koupila a už se těším, až je na jaře konečně vytáhnu ♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Super, na článek určitě kouknu! :* To je moc dobře, podle mě bychom se fakt měli přestat upínat k těm stereotypům, že jen holky s velikostí 00 smí nosit boyfriendy nebo krátký šortky. Taky s tím mám pořád problém, ale obě jsme podle mě na dobrý cestě :) :D

      Vymazat
  2. Taky mi prijde neskutecny, kolik skvelych lidi poznas pres Instagram, jako treba ja tebe, ale fakt fakt se konecne musime potkat!!!! <3 Nutneeeeeee
    Jinak skvely fotky! Prahu taky miluju.

    OdpovědětVymazat
  3. Baví!! Člověk se dozví příběhy dějící se za tvými fotkami z Insta :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé, děkuju Luci!!! Určitě se budu snažit psát je častěji! <3

      Vymazat

Blog Design Created by pipdig