pátek 9. března 2018

To, o čem se nemluví

Občas pochybuju o tom, jestli má hodina opravdu 60 minut nebo jestli nám všem vlastně jenom nelhali a netrvá pouhých 60 sekund.
 Jak bych si jinak vysvětlila to, že přestože v posteli ležím už několik hodin,  zdá se mi to jen jako pár minut? Jakoby to bylo před 5 minutama, co jsem přišla ze školy, zamkla za sebou dveře a vyčerpaně se i s botama svezla do peřin. 
Čas je přece relativní pojem.
Co mám sakra dělat? 
Já ti povím, co máš dělat.
 Máš napsat asi tak 3 eseje, udělat úkol z matiky a konečně dohnat látku z ekonomie, na kterou si chodíš posledních pár týdnů spíš jen srazit sebevědomí a odsedět docházku, zatímco učení ti jde jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. Máš se zvednout a umýt tu horu nádobí, co se ti od rána nakupila ve dřezu, utřít prach, vynést odpadky nebo alespoň, sakra,  odpovědět na těch 15 pípajících zpráv, co ti nedočkavě vyskakují na displayi. 
Když mě se vázně nechce. Jakej to má vůbec smysl?
 Najednou je mi do breku.


 Jak je možný, že tu ležím sama v posteli, klepu se zimou a přitom nejsem schopná se ani zvednout a zapnout topení nebo si alespoň vzít svetr? 
Slaný potoky se mi řinou po tvářích a já si přijdu jako totální blázen. Fakt jsem si myslela, že jsou tyhle stavy nadobro pryč. Vždyť už je to skoro rok, co jsem se takhle cítila naposledy. 
Z venku se ozývají hlasy a smích. Představuju si všechny ty teenagery, užívající si první teplejší podvečer, popíjející víno za 2€ a přemýšlím, jaké to asi je. Bezstarostně se poflakovat s partou podnapitichých kamarádů v ulicích zaplněných jen vlastním smíchem a radostí ze života. 
Trapně závidím lidem, kreré jsem v životě neviděla a jejichž příběhy neznám. 
Bzz. Bzzz.
Co to po mě všichni najednou chtěj?
Přemýšlím nad všema mýma kamarádama, o který jsem za ty poslední roky přišla. Všichni se teď nejspíš válí doma na gauči, bezstarostně sledují telku nebo pozorují mladší sourozence vztekající se u úkolů a vdechují vůni večeře s láskou připravované jejich vystresovanou mamkou. 
Hlasy venku oněměly a to mě vytrhlo z představ a snů.
 Na stole mi dál neutišitelně vibruje můj novej iPhone 8 plus, kterejch bych teď bez přemýšlení vyhodila z okna výměnou za maminčiny lívance se skořicí a sklenicí mlíka a jedno upřímný, tatínkovský objetí.
Share:

8 komentářů

  1. To je tak nádherně napsaný. Nevím, jestli ti to pomůže, ale mám tyto chvíle taky a častěji než jednou za rok. Mnohem. Čas je to, co člověk ještě nedokázal ovládnout a je to dobře. Ale hned by se líp žilo, kdyby měl den ještě dvě hoďky navíc.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc ti děkuju! Je fajn vědět, že v tomhle nejsem sama. Někdy si říkám, že jsem asi hrozně nevděčná, když si vůbec dovoluju se někdy takhle cítít a podlehnout takhle podobným myšlenkám, ale přijde mi důležitý dát o tom ostatním vědět, protože tady vždycky bude někdo, kdo má podobný problém a vědomí toho, že na to člověk není sám je zkrátka neskutečně uvolňující pocit :)

      Vymazat
  2. Krasne napsany, mas vazne talent! Tohle zaziva kazdej, ver mi to, ja jsem bohuzel zazila celej mesic pred dvemi roky, kdy jsem se takhle citila, ale jakmile ti je lip, tak te takovyhle casy posili!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé, moc ti děkuju!! Ještě před pár lety by mě ani ve snu nenapadlo, že JÁ bych se takhle mohla cítit, před rokem to taky byla nějakej čas moje každodenní realita jenomže pak se něco stalo (nevím co) a podobné stavy se úplně vytratily. Teď se občas vkradou do toho mýho růžovýho světa plnýho jednorožců a kytiček a úplně mi ho rozdupou a roztrhají na cáry...díky bohu, naučila jsem se s tím trochu líp bojovat, respektive nebojovat a teď, den po tomhle mém "breakdownu" jsem zase úplně v pohodě. Přesně máš pravdu. Myslím si, že je to s tímhle stejný jako s budouváním svalů - neporostou pokud je předím nezničíš a stejný to je i s naší psychikou a nějakým tím personal developmentem...

      Vymazat
  3. nádherně napsaný ♥ a neboj, tyhle stavy má občas čas od času prostě každej...já to mám vždycky třeba nahoru a zase dolů, tak to prostě je...a jestli tě to potěší, hrozně tě obdivuju, že ses po základce odhodlala a odjela studovat do zahraničí celou střední, jsi vážně dobrá! klobouk dolů :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc ti děkuju, hrozně si my zlepšila náladu! <3 Ano, máš pravdu, je to prostě takhle..nahoru dolů. :) Jenom je smůla, že člověk nad tím dokáže mít nadhled vždycky až s odstupem času..

      Vymazat
  4. Val, jestli si ty připadáš jako blázen,tak já jsem totální psycho.Je to můj stav úplnýho zhroucení a vyčerpanosti z nedostatku času, stresu v práci a debilních lidí všude kolem. Pak do toho všeho zapomenu nakoupit a musim se ze svy nory zas vyplazit ven. Lidi do sebe strkaji, řvou..hrůza. Pak už jen tiše ulehnu a nechám ten tlak vytéct očima. Pak si dám kafe a jsem zas ready. Dnešní doba je na depky jak dělaná. Tak si klidně poplač😊

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :( Moc nevím, co k tomu dodat. Klidně mi napiš maila nebo na facebooku, kdyby sis chtěl/a pokecat...

      Vymazat

Blog Design Created by pipdig