středa 28. března 2018

Mých 10 fitness hacků I VIDEO

Léto se nám pomalu, ale jistě blíží a já mám pocit, že na instagramu, facebooku nebo dokonce i v televizi nevidím nic jinýho než to, že se lidi snaží "zhubnout do plavek".
Kravina. 
Podle mě by cvičení nebo zdravé jídlo rozhodně nemělo být něco, na co se člověk zaměřuje jenom 3 měsíce v roce pro to, aby se tejden na dovče u moře necejtil blbě v plavkách.
Já to tak teda rozhodně nemám. Pohyb a (po většinu času :D) zdravá strava je součástí mojeho života ať už je listopad nebo březen a nedovedu už být bez týhle kombinace šťastná. Nicméně jsem se rozhodla využít tohohle "zpátky do formy" šílenství a natočit pro vás video s mými 10 fitness hacky, které by vám mohly pomoct zejména pokud se cvičením začínáte a nemůžete se k němu pořádně dokopat! 


Tak pojďme na to.


1. Aspoň 15 minut


Jsou dny, kdy se vám prostě nechce nebo nemůžete jít cvičit. Vždycky ale zkuste aspoň 15 minut. V naprostý většině případů se totiž kousnete do zadku a vydržíte u toho minimálně jednou tak dlouho. Pokud ale ne, vůbec to nevadí, protože i 15 minut je něco - a to je přece lepší než nic.

2. Letový režim is the key


Tip pro všechny prokrastinátory. Pokud nevidíte blikající upozornění z instagramu a facebooku, nemáte tendenci neustále zastavovat a kontrolovat, co zrovna dělají vaši kamarádi, jaký má bejt počasí nebo bůhví jakou výmluvu jste schopni si vymyslet. Já jich dokážu najít hodně.
"Mají na kiwi.com už levnější letenky do Barcelony...?" Protože to prostě 30 min nepočká, že jo.

3. Make it fun: seriály, filmy, hudba


Pokud se do cvičení prostě nemůžete donutit, spojte to s něčím, co vás baví. Třeba koukání na seriály. Tohle je něco, co mi na začátku hrozně pomohlo a věřím, že i to je jeden z důvodů, proč mě tehdy cvičení začalo tak moc bavit. 

4. Find your moti


Všechno je to jenom o motivaci. Stáhněte si obrázky všech vašich fitness vzorů, dejte si je na tapetu, vytiskněte na nástěnku a představujte si, jaký to bude až budete jednou vypadat stejně. Vizualizace je jedním z nějdůležitejších prvků k dosažení našich cílů, tak tenhle krok nepodceňujte. 

5. Vždycky sebou mít sváču

Můj nejoblíbenější hack. 
No tak schválně, kolikrát už jste si koupili nějakou prasárnu jenom protože jste umírali hlady a v okolí zrovna nebylo nic zdravýho? Mě se tohle stalo několikrát a proto teď u mě v kabelce vždycky najdete proteinovou tyčinku nebo aspoň třeba jablko.

6. Zase to plánování


Naplánujte si kdy a kam půjdete cvičit a napište si to někam do diáře nebo alespoň do mobilu. Takhle se z toho vykecáte mnohem hůř.


7. Výtahy neexistujou


Všude, kam to jde choďte pěšky a výtahy úplně ignorujte. 


8. Cvičit ve stejný čas


Tím se z cvičení stane zvyk. Něco jako čištění zubů, který jsme se naučili čistit vždy ve stejnou dobu před spaním (aspoň doufám teda), děláme to teď bez většiho přemýšlení nebo přemáhání se a pokud to jednou vynecháme, máme ze sebe špatný pocit. Tohle jde udělat i s cvičením, chce to jen pevnou vůli a dodržovat 7 předchozích hacků..


9. Spánek s prázdným břichem


Né jen, že se vám bude lépe spát, ale na snídani si pak pořádně pohodujete. 

10. How to get those abs?!

Jak se tak říká "abs are made in the kitchen", bohužel. Záleží teda především na tom, co jíte spíš než na tom, jak moc břicho posilujete. Další důležitej faktor je kardio. Běh, jízda na kole, plavání...je toho tolik, tak si jednoduše najděte to, co vás nejvíc baví
Co se týče samotnýho cvičení, na mě nejvíc platí cvičit málo a hodně často. Stačí mi takových 5-10 minut různých cviků po 30-50 sekundách a cvičím zhruba 4x týdně. 

Doufám, že vám těhlech mých deset fitness hacků pomůže k tomu dosáhnout nějaké té tzv. "formy", ať už je léto nebo zima. Pamatujte si ale, že ten největší hack je, abyste to vždycky dělali z radosti, co vám cvičení může přinést a né z povinnosti. 
Máte vy, nějaký tipy nebo hacky, který vám zdravý životní styl usnadňují? Podělte se o ně!

S láskou, V.

Share:

pondělí 19. března 2018

12 věcí, co jsem se naučila za 1 rok blogování

Březen je pro mě letos trochu výjimečnější. 
Proč?
 Slavím totiž rovnou dvoje narozky. 
Ty moje a ty blogové.
Ani se mi tomu nechce věřit, ale dneska je to přesně 1 rok, co jsem vypadala svůj první článek.
365 dní, 8760 hodin, 525 600 minut, 31 536 000 sekund.
Stejně jako 1 roční mimčo tak i můj blog se teprve staví na nohy, učí se mluvit a je tak trochu pořád v plenkách
Ale už teď, za pouhých 12 měsíců, se můj život změnil k nepoznání. 
Nikdy bych nebyla tam, kde jsem teď ( vyvalená na gauči s bonboniérou na klíně, haha), kdybych tehdy 19. března 2017 neklikla na to tlačítko publish, a kdybych nechala strach z názorů ostatních, aby mě zastavil v plnění si mýho snu. 

V tenhle speciálních den bych se vám  ráda svěřila s12ti věcma, co jsem se za 12 měsíců blogování naučila. 



1. Na tom, co si ostatní myslí opravdu nezáleží


Lidi vždycky budou mít kecy, ať už děláte cokoliv. Pokud prostě jen nesedíte doma na zadku u televize, ale děláte něco jen trošku jinak než ostatní, pokaždý se najde někdo, kdo bude mít potřebu k tomu něco říct. A to je v pohodě. Naučila jsem se neřešit negativní poznámky, když si ze mě někdo dělá srandu přede mnou, dělám si srandu s ním. Když mě někdo pomlouvá za zády tak už je to jen a jen jeho problém.
Je to prostě úplně jednoduchý.

2.  Je lepší být sám sebou

Na nic si nehrajte. 
Pochopila jsem, že pokud nemám zrovna dobrou náladu nemá smysl nutit se do článku tipu "10 tipů jak být vždy pozitivní" a  je mnohem lepší být k lidem upřímná a napsat o tom, jak se skutečně cítíte a nebo prostě nepsat vůbec nic. Nemusíte používat slovní spojení nebo styl psaní, jako vaše oblíbená blogerka, jen protože ona je úspěšná - lidi z toho vycítí, že to nejste vy.
Z vlastní zkušenosti vím, že články ve kterých jsem 100% sama sebou a často mluvím o hodně osobních věcech, že si potom, co článek publikuju  sama říkám "Ježiši, tohle je možná trochu moc...", jsou mnohem úspěšnější než ty, kde si mermomocí hraju na profesionálku nebo na někoho jiného. 

3. Být konzistentní je na tom asi to nejtěžší

Musím k tomuhle vůbec něco říkat? 

4. Neni to o tom, bý lepší než někdo jinej


Tenhle bod je pro mě velikej. Když jsem blogovat začínala, všechno to pro mě byla jedna velká soutěž, ve který mi přišlo naprosto nemožný vyhrát. 
Vždyť blogerek je tolik! A tolik jich je už slavnějších, hezčích, nápaditějších nebo zkrátka lepších než já.
S mým prvním ACOS workshopem se můj pohled na celou tuhle "komunitu" změnil a to hlavně v tom, že jsem to začala jako komunitu vnímat.
Jsme tu od toho, abychom si navzájem pomáhali a podporovali se a pomáhali tak i naším čtenářům. Místa je tu dost pro všechny. 

5. Stydlivost vás nikam nedostane


Úplně jsem se přestala  stydět mluvit s cizíma lidma a to mi dřív dělalo problém i zeptat se třeba na cestu. Teď mi nedělá problém jít na kafe s někým, koho jsem nikdy předtím něviděla,  nebojím se poprosit někoho o fotku, na veřejnosti jsem schopná stoupnout si nad stůl s jídlem a udělat si hodinovou foto sešn a hlavně, neni mi trapný s lidma o mém blogu mluvit, což pro mě vždy bylo nejtěžší.
 Jo jsem blogerka, to je vtipný viď. A co děláš ty?


6. Vypadá to jednodušeji, než to ve skutečnosti je 


Upřímně, vždycky jsem byla tím "hejtrem", kterýmu přišlo blogování a youtubování jako něco strašně jednoduchýho a myslela jsem si, že z toho všichni dělají jen děsnou komedii.
Kéž bych mohla říct, že jsem se nemýlila.
Bohužel, všechno je to mnohem těžší, než se zdá. 
Video, které vy shlédnete za 5 min trvá většinou minimálně 4 hodiny + jeho vymýšlení a natáčení samotné. Jeden článek mi trvá napsat průměrně 2 hodiny a pokud ho píšu česky i anglicky, je to vždy aspoň dvakrát tolik. Do toho samotný vymýšlení, plánování a focení zabere každý zvlášť taky skoro hodinku. Rozhodně je to časově náročnej koníček.

7. Bez trpělivosti by to rozhodně nešlo


Rovnou na začátek musím říct, že jsem ten nejmíň trpělivej člověk, kterýho asi znáte. Proto mě dost překvapuje, že jsem u blogování vážně vydržela rok a nevzdala to po pár měsících. Trvá neskutečně dlouho, než si vytvoříte trvalý čtenáře, skupinu sledujícíh na instagramu a o facebooku ani nemluvím. Rozhodně si nemyslím, že jsem teď nějaká strašně populární, úspěšná blogerka, ale jsem na sebe pyšná. Myslím si, že jsem to za ten rok už někam dotáhla a jestli čísla nejsou to, na co bych měla být pyšná tak je to určitě fakt, že jsem nic nevzdala. A nevzdám. 

8. Když se ti něco líbí, řekni to


Pokud se vám líbí něčí článek, video, fotka tak nebuďte líný, ale prostě to tomu člověku napište!!!!
Až s blogem jsem pochopila, jak moc může pochvala člověku pomoct. Ať už je to hloupý "Skvělá fotka!" nebo "Moc hezky napsanej článek!" - když do něčeho vkládáte tolik úsilí, podobný kompliment vám udělá neuvěřitelnou radost. O to větší radost to je, pokud je to komentář nebo zpráva, který má opravdu hlavu a patu, ve kterém reagujete na téma článku a sdělujete váš názor. Nebo ve který píšete, že jsem vás k něčemu motivovala, zlepšila vám náladu nebo, že jsem vaší inspirací. Množství energie, kterou mi tímhle dodáváte je nepopsatelný...
Prosím vás teda, pokud máte chvilku, dejte ostatním vědět, že se vám jejich práce líbí. 


9. Nemusíš se zamlouvat každýmu


Pochopila jsem, že moje tvorba není pro všechny. Je důležitý najít skupinu lidí, pro kterou bude relevantní a který se bude líbit a je naprosto normální a přirozený, že některým lidem vaše články zkrátka nic neříkaj a můžou jim připadat naprosto nudný a nezáživný. 
V tom případě to chce hledat čtenáře jinde.

10. Offline is the new black

Protože na sociálních sítích trávím 80% času, největším odpočinkem pro mě je, když nemusím být na mobilu. 
Miluju chvíle, kdy vůbec nemusím myslet na instagram, čísla, který mi naskakujou u fotky, kdy prostě jenom jsem.
Ať už je to, když se rozvalím do křesla se super knížkou nebo když běžím lesem a cítím ve vzduchu vůni deště, vedu nesmyslný konverzace s kamarádkou nad skleničkou vína nebo se láduju obědem s rodičema, to jsou ty chvíle, kdy si nejvíc odpočinu.

11. Název sociální sítě má svůj význam

Před tím rokem by mě nikdy nenapadlo, kolik úžasných lidí jen díky instagramu potkám.
Lidí, kteří mají stejné koníčky a se kterýma bych se nikdy neseznámila, kdybych byla nenapsala ten ohranej komentář "hezká fotka" a kdybych byla zůstala zalezlá ve svý stydlínovský ulitě a nešla s nima na kafe.

12. Všechno to stálo za to

Blogování mi přineslo a naučilo mě mnohem víc, než jen těhlech 11 věcí. Zároveň mi to ale sebralo asi tak dvakrát tolik.
Nicméně, už teď můžu říct, že to všechno stálo za to.
I kdyby tohle byl první a i poslední rok, kterýho se můj blog dožije (což si momentálně nedokážu představit!), můžu s čistým svědomím říct, že mě to naučilo tolik věcí, především o mně samé a o ostatních lidech, že toho nikdy nebudu litovat. Už teď totiž můžu říct, že jsem to zkusila a to mi nikdo nikdy nesebere.


Tak na ten první rok. A na mnoho, mnoho dalších!

Děkuju, že tu se mnou jste už celých 12 měsíců.


S láskou, V.
Share:

čtvrtek 15. března 2018

Got more issues than VOGUE

Mým největším problémem je, že mám pořád nějakej problém.

Zamysleli jste se někdy nad tím, jestli to tak náhodou nemáte taky? Minulý týden pro mě byl jako horská dráha. Rozbitá horská dráha v hodně ošklivém zábavním parku. Takový ten zábavní park, kterej můžete vidět ve všech těch hororech o klaunech a nehodách, při kterých se vozíček s desítkami lidí vykloní z dráhy a během pár sekund vzduchem lítaj končetiny a jediný, co slyšíte je dětskej křik a pláč. 
Víte, co myslím, že jo...
V jeden moment jsem se cítila naprosto úžasně, spokojeně a vždyť panebože, jaro je tady, zachvilku mám narozky a život je prostě skvělej. 
O pár momentů později ležím v posteli se slzama v očích, stýská se mi i po mých kočkách nebo oblíbeným hrníčku, a proč se vlastně o něco snažit, když stejně jsem a navždycky budu na všechno sama? 
Poslední dobou často přemýšlím nad tím, jaký je vlastně důvod všech těhlech mých splínů, nálad a pravděpodobných projevů nějaký lehčí bipolární poruchy. 
A myslím, že jsem na to přišla.
Je jich totiž hned několik.


 Na blog i na youtube mi většina lidí píše, jaký jsem pozitivní sluníčko a jak je vždycky nakopnu - což je naprosto úžasný, že takhle působím. A ve svý podstatě taková opravdu jsem, rozhodně si na nic nehraju. Zároveň jsem ale pěkně problémová, nevyrovnaná, náladová a přesně kvůli tomu, normální holka, která dokáže bejt pěkně nepříjemná.
Mám spoustu chyb. Všichni je máme.
 Někdy je můžeme změnit a někdy je jediným možným řešením prostě je přijmout. 
V obou případech, prvním krokem ke zlepšení je umět si ty naše chyby přiznat.
 A tak, dneska bych vám chtěla přiznat aspoň zlomek těch mých. 


1. Nechávám maličkosti pohrávat si s mojí náladou

Hrozně často nechávám maličkosti, aby úplně změnily mojí náladu. Pozitivním i negativním směrem. Tahle moje vlastnost může být někdy velkou výhodou, protože jsem přesně ten typ člověka, co se cítí nejšťastněji, když chroupe čerstvý pečivo, pije dobrý kafe a cítí slunce a vítr ve vlasech.
Zároveň jsem ale člověk, který je schopný dojít až na pokraj zhroucení, když mi někdo zruší schůzku na kterou jsem se těšila nebo který udělá čišnici scénu, pokud nedostane v restauraci stůl, jaký očekával.  


2. Nejdřív cítím, potom přemýšlím

Jsem hodně emotivní člověk. A když říkám hodně, myslím tím neskutečně moc. Často nejdřív nepřemýšlím, ale nechávám moje emoce jednat za mě a pak ve většině případů okamžitě lituju.
Předtím, než jsem se odstěhovala do Rakouska, si ze mě dělával táta srandu, že jestli takhle budu pokračovat - rozbrečí mě, když mi někdo sní jogurt - tak tam nemám šanci přežít. 
K jeho i mému vlastnímu překvapení jsem zatím pořád naživu a ani mě nikdo nezmlátil... 


3. Neumím říkat NE

Ostatním lidem, ale hlavně sama sobě. Neumím si nekoupit věci o kterých vím, že je nepotřebuju, přestat jíst jídlo, když jsem plná a hlavně - přestat mít tak velký nároky na sebe samou.

4. Taky si neumím říkat o pomoc

Mám problém s pochopením toho, že požádat někoho o pomoc neznamená, že jsem slabá nebo že na něco nemám.

5. Proč je ona lepší než já?

Tohle na sobě nesnáším snad nejvíc. Musim se pochválit za to, že moje porovnávání se s ostatníma se opakuje rozhodně mnohem míň něž před pár lety, občas ale uklouznu. "Jak je možný, že má tolik followers, když já se instagramu věnuju mnohem víc?! A moje fotky jsou i hezčí! Achjo, to je tak nefér, že má tak hubený nohy i když vůbec nejí zdravě!"
Atd. "insert nesmyslný blablabla"

6. Všechno musí být PERFEKTNÍ

Já vím ja vím. Jako bych před měcícem nepsala článek o tom, jak jsem se z téhle "poruchy" vyléčila. Faktem ale je, že se spíš pořád léčím... není to tak jednoduchý. 
Občas (skoro furt) pořád podléhám přehnaným nárokům na sebe i na ostatní, což většinou vede jen ke zklamání a pocitu bezcennosti, protože i když moje představa o životě perfektní být může, on ani já nejsme. 


What am I wearing?
Svetr: Benetton
Kalhoty: Zara
Boty: Adidas Gazelle
Kabelka: Michael Kors

Tohle by bylo jen pár mých chyb. Jsem si jistá, že kdybych se opravdu zamyslela, našla bych jich ještě tak minimálně dvakrát tolik.
I když nejsem perfektní, mám se ráda. A vím, že se můžu změnit.

Máte taky nějaký povahový rysy, na který nejste úplně tak pyšní? Nebo sdílíte některý z těch mých? Dejte mi vědět. Můžeme být nedokonalí společně.

S láskou, V.

Share:

pondělí 12. března 2018

#3 Co čtu?

Pokud mě aspoň trochu znáte, tak s největší pravděpodobností víte, že dokážu bejt docela šprťák. No dobře, ne pokud se bavíme o škole, haha. Ale, co se týče knížek tak určitě.
Miluju čtení!!!!
Většinu roku nekoukám na filmy ani na seriály, ale kdykoliv mám chvilku času, beru do jedné ruky knížku, do druhé kafe a nějakou tu sladkůstku, sedám si do křesla nebo ulehám do postele a nevíte o mně klidně i několik hodin. Pokud mě knížka opravdu baví, nedokážu na ní přestat myslet. Zdají se mi o ní sny, otravuju kamarády konverzacema týkající se děje, jako největší rošťák knížku vytahuju pod lavicí a neustále si představuju jaký to asi je být jednou z postav. 
Jako skoro každej i já jsem si letos předsevzela víc číst a mým cílem byla alespoň 1 knížka týdně. Bohužel mi v cestě stojí jedna dost blbě překročitelná překážka - život
Díky škole, blogu, cvičení, vaření a uklízení no a taky trošce toho sociálního života mi na čtení zbývá minimum času a i když, kdyby bylo po mém byla bych přečetla klidně 5 knížek týdně, není to zkrátka a jednoduše možné. 
Přesto, jsem byla od ledna docela dost úspěšná a podařilo se mi přelouskat hned několik skvělý, ale i ne-tak skvělých knížek o kterých bych vám dneska ráda povyprávěla.

Tak si nasaďte brejličky a jdeme na to!



#1 Zamilovaná hypnotizérka & #2 Šílené výčitky - Liane Moriarty

Na tuhle spisovatelku jsem pěla ódy už v prvním článku o tom, co čtu. Přečetla jsem už všechny jejich knížky, co zatím vyšly a nedočkavě vyhlížím další a další. Její příběhy jsou přesně ty, který mě do děje vtáhnou tak, že se mi o nich ještě týdny zdá a že mám pocit jako by se ze mě pomalu stávala jedna z postav. Zamilovanou hypnotizérku, nenechte se odradit nejvíc teenage novel znějícím názvem prosím, jsem začala číst někdy o Vánocích a doslova jsem se nemohla odtrhnout. Dokonce i na Silvestra, když všichni moji ožralí kamarádi skákali na stolech v klubu, jsem já, trapačka, odešla domů, lehla si do postele a četla si tuhle úžasnou knížku - jo, takhle špatný to se mnou je.
Šílené výčitky mě bavily o něco míň, i tak je ale můžu doporučit. Největší a asi jedinej problém, kterej jsem s knížkou měla byl, že jsem nesnášela všechny postavy. Teď to zní fakt vtipně, ale asi chápete, že k tomu, aby se vám příběh líbil musíte mít k charakterům pozitivní i negativní vztah, aby byl někdo ten dobrák a někdo ten špatňák a tak příbeh dával smysl..ale tady mě všichni svým chováním jenom neskutečně štvali. :D 

#2 Temné Hlubiny - Robert Bryndza

Moje druhá knížka od tohohle autora. O tom, jak se mi líbila ta první, se můžete dočíst tady. Obě knížky mi přišly docela podobný, ani ne tak dějem jako spíš "moodem", kterej se táhne napříč celou knížkou. K tomuhle odhalení bych nedošla, kdyby mi mamka neřekla o tom, že autor je gay a já si tak nepřečetla zadní stranu obalu knihy. Člověk si pak začne všímat věcí, který by si normálně vůbec neuvědomoval a začne si tak propojovat různý události, postavy a situace. 
Co se týče celkově příběhu, myslim si, že knížka bude bavit většinu lidí, kteří mají rádi detektivky.  Je hodně snadná na čtení a protože se odehrává v dnešní době, dokáže se čtenář do situace vcítit a snáž si všechno představit. Jediná a doslovně velká nevýhoda je, že knížka váží tak 3 tuny a je hodně nepraktický jí nekdě vláčet. 

#4 Manželé odvedle - Shari Lapena

Hnedka na začátek: tuhle knížku nečtěte, pokud jste zrovna hodně busy. Nebudete se totiž moct odtrhnout. Tahle detektivka je jedna z těch nejlepších, co jsem kdy četla. Nejdřív vám bude děj připadat jednoznačný  budete si myslet, že víte kdo je vrah už na straně 5. Nicméně, všechno se jenom víc a víc komplikuje a vy prostě toužíte dozvědět se pravdu. Doporučuju všem, co třeba se čtením "začínají" a bojí se, že je volba špatný knížky hned odradí - tohle se vám u týhle  na 100% nestane.


#5 The Life-changing magic of not giving a f*ck - Sarah Knight

Od týhle knížky jsem měla veeeeelký očekávání a možná proto mě nakonec tak zklamala. Ani nevím proč, možná jsem se v sobě zmínila ještě nedospěla do stádia, kdy bych "dávala f*ck" tak moc, aby mě to trápilo. Do většiny situací v knížce jsem se úplně nedokázala přenést a často mi přišlo, že se autorka opakuje. 
Možná dám knížce ještě jednu šanci někdy v budoucnosti, teď mě ale moc neoslnila a myslím si, že na podobné téma si můžete na knižním trhu vybrat líp. :)

#6 Hana & #7 Slepá mapa - Alena Mornštajnová

Pomodleme se prosím.

Děkuji ti bože za požehnání, které si na mě seslal v podobě těchto knížek, napsané pravdědoboně tebou samým převtěleným do mé nové nejoblíbenější české autorky, amen.

Moc dramatický? Vůbec! Alena Mornštajnová si to totiž zaslouží.
Pokud se knihkupectví nevyhýbáte jako čert kříži a pokud ho v obchoďáku míjíte aspoň na vaší cestě do HMka, určitě jste si museli knížky Hana už všimnout. Mám pocit, že je pomalu profláknutější než Nesbø. A to oprávněně!!! 
Naprosto jsem se zabouchla do autorčina stylu psaní, kterej vás v obou případech totálně ponoří do historie rodiny, že máte pocit jakoby jste sami byli jejím členem. Umí vyprávět tak, jako snad žádnej jinej spisovatel. Obě knížky ve mě probudily i dávno uhašenej zápal pro českou historii a já už si brousím zuby na to, až si pustím nějakej skvělej dokument o druhý světový nebo socialismu. Pokud bych měla ze všech 7 knížek vybrat tu nejlepší, na 100% by to byla jedna z těhle dvou. Možná si troufnu tvrdit, že slepá mapa si moje srdce získala ještě víc než Hana, každopádně, nevynechejte ani jednu!


To by bylo pár knížek, které jsem zatím za tenhle rok přečetla. Doufám, že jsem vás inspirovala k tomu, co číst nebo dokonce číst začít! 

Čtení je totiž super a cool.


Četli jste některou z knížek? Co si o ní myslíte? A budu ráda za jakýkoliv VAŠE tipy na knížky, protože těch není nikdy dost!
S láskou, V.

Share:

pátek 9. března 2018

To, o čem se nemluví

Občas pochybuju o tom, jestli má hodina opravdu 60 minut nebo jestli nám všem vlastně jenom nelhali a netrvá pouhých 60 sekund.
 Jak bych si jinak vysvětlila to, že přestože v posteli ležím už několik hodin,  zdá se mi to jen jako pár minut? Jakoby to bylo před 5 minutama, co jsem přišla ze školy, zamkla za sebou dveře a vyčerpaně se i s botama svezla do peřin. 
Čas je přece relativní pojem.
Co mám sakra dělat? 
Já ti povím, co máš dělat.
 Máš napsat asi tak 3 eseje, udělat úkol z matiky a konečně dohnat látku z ekonomie, na kterou si chodíš posledních pár týdnů spíš jen srazit sebevědomí a odsedět docházku, zatímco učení ti jde jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. Máš se zvednout a umýt tu horu nádobí, co se ti od rána nakupila ve dřezu, utřít prach, vynést odpadky nebo alespoň, sakra,  odpovědět na těch 15 pípajících zpráv, co ti nedočkavě vyskakují na displayi. 
Když mě se vázně nechce. Jakej to má vůbec smysl?
 Najednou je mi do breku.


 Jak je možný, že tu ležím sama v posteli, klepu se zimou a přitom nejsem schopná se ani zvednout a zapnout topení nebo si alespoň vzít svetr? 
Slaný potoky se mi řinou po tvářích a já si přijdu jako totální blázen. Fakt jsem si myslela, že jsou tyhle stavy nadobro pryč. Vždyť už je to skoro rok, co jsem se takhle cítila naposledy. 
Z venku se ozývají hlasy a smích. Představuju si všechny ty teenagery, užívající si první teplejší podvečer, popíjející víno za 2€ a přemýšlím, jaké to asi je. Bezstarostně se poflakovat s partou podnapitichých kamarádů v ulicích zaplněných jen vlastním smíchem a radostí ze života. 
Trapně závidím lidem, kreré jsem v životě neviděla a jejichž příběhy neznám. 
Bzz. Bzzz.
Co to po mě všichni najednou chtěj?
Přemýšlím nad všema mýma kamarádama, o který jsem za ty poslední roky přišla. Všichni se teď nejspíš válí doma na gauči, bezstarostně sledují telku nebo pozorují mladší sourozence vztekající se u úkolů a vdechují vůni večeře s láskou připravované jejich vystresovanou mamkou. 
Hlasy venku oněměly a to mě vytrhlo z představ a snů.
 Na stole mi dál neutišitelně vibruje můj novej iPhone 8 plus, kterejch bych teď bez přemýšlení vyhodila z okna výměnou za maminčiny lívance se skořicí a sklenicí mlíka a jedno upřímný, tatínkovský objetí.
Share:

Vienna VLOG | spring break 2018

Jarní prázdniny byly naprosto skvělý hned z několika důvodů. Jedním z nich byl 100% náš holčičí trip do Vídně. Já a moje kamarádka Giulia jsme se tam vydaly oslavit její narozeniny, nakoupit si no a hlavně - pořádně se najíst. 
Z celého výletu jsem udělala vlog, který je pro tentokrát v angličtině, snad se vám ale i tak líbí.

Jestli jse už někdy ve Vídni byli, nezapomeňte mi dát vědět jaký jsou vaše oblíbený místa ať vím, co navštívit přístě! :)



S láskou, V.

Share:

neděle 4. března 2018

Week(s) in pictures: Únorové střípky a jak mi Instagram mění život


Zavírám oči.
 Snažím se usnout, ale prostě mi ne a ne jít zabrat. V mé hlavě je totiž tak trochu dopravní špička. Myšlenky na sebe pořvávají, troubí a tůtají, dohadují se o tom, kdo má přednost a kdo hodil špatně blinkr. Lednovej vítr se opírá do oken, řve a skřípe, a já si nadávám, že jsem to blbý topení zase zapla moc pozdě. 
Zvedám se z tý jakž takž vyhřátý postele a jako klepající se ratlík se šourám k oknu. Vykouknu ven do temné ulice, slabě osvětlené pouličními lampami, a pozoruju sníh, klidně se snášející na betonový chodník.
 Fuj.
 Ať už je jaro. 
Lehám si zpátky do peřin, znovu zavírám oči a tentokrát s úspěchem, spánek dostává zelenou a já se pomalu, ale jistě nořím do říše snů. 
Fakt by mě ale nenapadlo, že až ty oči zase otevřu a ze říšesnů se vynořim, bude tady březen. Únor jako by ani nebyl. 
Ale vlastně, vlastně byl. A Byl s velkým B, protože se odehrálo několik věcí, který mi docela změnily život. 


Všechno to začalo hned prvním únorovým dnem, kdy jsem se vydala na jeden z mých, poslední dobou docela častých, výletů do hlavního města. Praha. Tahle stověžatá kráska je mým nejoblíbenějším místem úniku. 
Jakmile začínám ztrácet motivaci, v ničem nevidím smysl nebo jsem, nedej bože, i smutná, je mi hned jasný, že můj stereotyp chce změnu v podobě rychlého výletu do Prahy, kde se většinou poflakuju po instagramových kavárnách a restauracích a poznávám se skvělýma lidma, kterých bych bez týhle zdánlivě zbytečný aplikace nikdy nepotkala. 
Tentokrát jsem se tam ale nevydala (jen) za účelem hledání kamarádů ani ochutnávání avo toastů.
Vydala jsem se tam na veletrh škol v zahraničí doufajíc, že si najdu vysokou školu


Ještě než jsem se ale vydala na ono osudné místo, sešla jsem se v mém milovaném Cafefin s Terkou.  Terka je slečna, se kterou jsme se poznaly na jednom z ACOS workshopů a když jsem pak jako největší opozdilec den před mým life changing výletem hledala někoho, kdo by se mnou skočil na oběd, Terka se ochotně nabídla, skvělě jsme si pokecaly no a nakonec mi i přes měnší technický potíže vyfotila moc hezký outfitový fotky. Terka je taky blogerka a píše a fotí vážně skvěle, takže vám doporučuju přidat si jí do vašeho blogového repertoáru. 

A potom jsem, opět pozdě, dobloudila do pražského Four Seasons, kde se veletrh konal. Vešla jsem do sálu plného hezky oblečených lidí a přistoupil ke mně dost sympaticky vypadající asiat s úžasným americkým přízvukem a zeptal se mě, co potřebuju.
Že hledám vysoký školy?
 Ale my tu dneska nabízíme jen střední, darling.
Skvělý. 
Ale neboj sweetie, I can help you anyway, 
A tak jsem byla během pár minut představená něčemu, čemu se říká Bachelor of Business Administration in Global Hospitality Management, během pár dnů jsem si koupila letenky a rozhodla se v létě vydat na 14ti denní dobrodrůžo do Španělska a během pár týdnů jsem došla k přesvědčení, že jsem našla vysokou školu svých snů.
Nebo si spíš ona našla mě.

Nic z toho by se nestalo nebýt tý zbytečný aplikace zvané instagram, kde moje mamka objevila agenturu IQ consultancy, na jejíž workshop jsem jela.


Další způsob, jakým mi instagram mění život je poznávání  lidí.
A tohle je velký.
Jenom za únor se mi díky němu naskytla možnost se osobně potkat s pár lidma, který už teď považuju za svoje kamarády a který bych bez toho ohranýho  "Krásná fotka!" nikdy nepotkala.
Jednou z nich je i Joey. Joey je slečna (blogerka), která bydlí přímo jedno patro pode mnou (o čemž bychom byly nevěděly, nebýt insta stories), kterou sleduju už skoro rok, ale se kterou bych se asi nikdy nepotkala, kdybych jí na stories jejího výhledu z okna nenapsala trapné
"To vidím taky, nebydlíme  náhodou ve stejném domě?"
Zašly jsme si spolu na snídani a od tý doby se vídáme snad každej týden, píšeme si, nosíme si kolu, když je jedný z nás špatně nebo si půjčujeme žárovky a jsme zkrátka skvělý sousedky.


Výbornej Bachelor brunch v JKU Teichwerk.


Další únorovej zážitek, kterej bych určitě ráda vypíchla byly moje jarní prázdniny. Jak moc jsem je totiž potřebovala! Leden byl opravdu náročnej a v půlce února mi už hrozil syndrom vyhoření. Proto jsme si sbalily kufry (nebo spíš kabelky) a s mojí kamarádkou Giuliou jsme se vydaly na pár dnů do Vídně oslavit její 17. narozky. Spaly jsme v bytě jejího taťky, takže jsme ušetřily za ubytování a kdybychom nebyly blbý a koupily si jízdenky předem, mohly jsme ušetřit i za ně. 
Takže takovej tip - vždycky si jízdenky na vlak kupujte online.


Vídeň byla skvělá. 
Navštívily jsme spoustu podniků, které jsme našly jak jinak než přes instagram, trošku si nakoupily
 a - to nejlepší - prokecaly dvě nekončné noci ve vymrzlém bytečku, kde se topilo jen v krbu a kde nebyla wifi. 


Nejvíc pecková snídaně ve Figar 1040.



Výraz: "Moje kamarádka je otravná blogerka, já už jsem 12 hodin nejedla a pokud po mě bude chtít ještě jednu fotku tak už jí asi zabiju" <3


Burger v Le burger nebyl tím nejlepším burgerem, co jsem kdy měla, každopádně výbornej byl a hranolky ze sladkých brambor byly stoprocentně bez konkurenční. To samý platí o místě - I mean, jíst burger velkej jako vaše hlava, houpat se přitom na houpačce a pozorovat skupinky moooc hezkých vídeňáků je tak trochu goals, ne? Ne? Tak jo, možná bych si vážně mohla najít přítele.





Snídaně v Erich, který se stal naší záchranou před dobou ledovou v ulicích únorové Vídně. 


Ani ta příšerná sněhová bouře, co nás druhej den zastihla a málem nám zkazila výlet mě nezastavila v ochutnání domácí veganských zmrzky z Veganista. Mňam! Dala jsem si peanut butter cups a čoko/slaný karamel.


Víceméně hned po návratu z Vídně jsem se znovu vydala do Prahy. 
Tentokrát jsem nebyla sama, ale v doprovodu mého milovaného taťuldy. Náplní naší expedice, byla další "konference" a pohovor ohledně zmiňovaný vysoký no a jako vždycky - spousta, spousta jídla.
Na večeři jsem taťku dotáhla do Wine Food Market, kde jsem si po 15 minutách čekání vydupadala stůl no a počádně jsme se nadlábli.
  Ale upřímně?
 Za tu cenu celkem zklamání.
Já jsem si dala rizoto s kachnou, které mělo údajně michelinskou hvězdu, nicméně za 300Kč mi ho donesli skoro studený a s taťkou jsme se shodli na tom, že maminčinou dýňový, houbový nebo jakýkoliv jiný je 100x lepší.
Co se týče velikosti porce tak se taky úplně nepřekonali a protože jsme měli pořád hlad, dali jsme si jako druhej chod na půl Ceasar salát a chlebovou pizzu a to měli tentokrát opravdu výborný.
Takže pokud do Winefoodu někdy vyrazíte a nechcete jen tak vyhodit pár stovek za jídlo, sáhněte po pizze nebo salátu. Nebo obojím, protože #balance.  



Další den jsme se vydali na oběd do Myšáka (ano, já si občas jdu na oběd do cukrárny, nesuďte mě), kde jsem podlehla lívancům a karamelo-čokoládovému řezu. Obojí bylo výborný, už teď se ale těším až příště vyzkouším vejce benedikt a buchtičky se šodó, který vypadají prostě dokonale!


Aby to tu dneska nebylo (zase) jenom o jídle a protože jsem také původně ta fashion blogerka, že jo, ráda bych vám řekla i něco o mé nové fashion obsession - mom's jeans. Z těhlech, postavě zrovna dvakrát nelichotících, kalhot jsem totiž vždycky měla hroznej strach. 
Proč? 
Nikdy jsem neměla (a asi ani nikdy mít nebudu) úzký dlouhý nohy ani plochej zadek a co si budeme, tenhle typ postavy vypadá v podobném baggy oblečení nejlíp.
Jenomže víte co?
Koho to zajímá.
Koupila jsem si nejdřív klasickej modrej denim a potom, co jsem zjistila, že po nich šahám opravdu každej den a že, k mému vlastnímu překvapení, sklízím i hodně komplimentů, jsem mým nejmilovanějším kalhotkám pořídila v Zaře dvojče v černý barvě. 



Poslední únorový týden jsem pak trávila ve znamení vracení se zpátky do reality, nedostatku spánku
 a re-organizací mého života. 
Vracení se do školy bylo po těhlech skvělých prázdninách ještě těžší než obvykle. 


Dopad reality mi byl ale o trochu zpříjemněn objevením nové kavárny Tik Tak tady v Linzi, do které jsem se kamžitě naprosto zamilovala. Interiér i nabídka jsou fakt skvělý a vlastní jí jeden moc milej, mladej pár, kterej na mě tak moc zapůsobil, že bych tam nejradši chodila na denní bázi jenom si tak pokecat. 


Tohle by bylo pro dnešní updatovací WIP článek všechno!
Dejte mi vědět, jestli vás tyhle články plné mých životních kuriozit a random fotek z telefonu baví a jestli je mám psát častěji. 
Přeju vám krásnej start do nového, už březnového, panebože, týdne!
S láskou, V.



Share:
Blog Design Created by pipdig