pondělí 29. ledna 2018

Co je pro mě doma?

No to snad ne. 
Stojím na autobusový zastávce ověšená dvaceti taškama a přijdu si jak vánoční stromeček. Je konec ledna, zima jako na Sibiři a já si ani nestihla vzít svetr nebo zapnout bundu. Sníh a vítr mi foukaj do obličeje a jako drápy kočkovitý šelmy mi škrábou tváře. Lidi stojící okolo mě na mě velmi nenápadně koukají, otáčí se na sebe a nevěřícně kroutí krkem ze strany na stranu. 
Achjo. 
Sleduju, jak můj autobus hází blinkr doprava, zatáčí a pomalu, ale jistě mi mizí před očima. Když si představim, co všechno jsem zas podnikla kvůli tomu, abych ho sthila, jak jsem prosila učitelku, aby mě nechala odejít dřív, jak jsem sprintovala do schodů a jak jsem bez hlavě házela pátý přes devátý do tašky. Určite jsem zase nezavřela šampon. A  pak mi  to - zase a zase - ujede. Zadržuju slzy a vztek, šílenství, což mě stojí nehorázný usilí. Zmrzlými prsty skoro bez citu šmátrám v kabelce, mobil je zas úplně na dně, samozřejmě, vítězně ho vytahuju a vytáčím tátovo číslo. Ten si fakt musí myslet, že jsem totálně blbá.
"Taťko...? No...přijel bys pro mě. Mě to ujelo. Jo. Už zase."

Klasické páteční odpoledne. Pátek. Miluju pátky. Nemusím vysvětlovat proč, všichni je milujem. Pro mě má ale pátek poslední rok ještě speciálnější význam. Jedu totiž domů.
Doma. Být doma znamená pro každýho něco jinýho. Pamatuju si, jak jsme si o tomhle povídali ve škole, když mi bylo asi 11 a celá třída se pak pohádala o tom, co je správně. Je to naše země? Je to naše vesnice, město, dům, pokoj, pes, rybička, rodina? 
Teď, když už jsem velká, chytrá a vyspělá, že jo, vím, že na tom, co je správně prd záleží. Domov může být zhmotněn čímkoliv. Nebo taky nemusí být zhmotněn vůbec. 
Ať už je to tak, či onak - doma, je tím nejdůležitějším, co máme.



Čím víc nejsem doma, tím víc si uvědomuju, jak moc jsou pro mě tohle místo, tyhle věci a tihle lidé (a kočky), které si s pocitem bytí doma spojuju, důležití.
 Chybí mi vůně řízků a štrůdlu. Chybí mi polonahej táta spící-chrápající na gauči a chybí mi zvuk koček škrábajících na dveře. Chybí mi hádky mých mladších sourozenců a chybí mi hlas mojí mamky, oznamující, že je myčka hotová.



Miluju sobotní rána. 
Slyším Barneyho mňoukání, což mě probouzí z úžasnýho, osmihodinovýho spánku. Otvírám oči a vidím, jak se ke mě ta chlupatá koule štěstí pomalu přibližuje. Skáče na postel a prohnutím zad mi naznačuje, že chce pohladit. Začne se ke mě mazlit a lísat. Po pár minutách si uvědomí, že má tý lásky takhle po ránu už dost, zvedá se a odchází lehnout si jinam.
Vstávám z postele a jdu dolů do kuchyně. Udělám sobě a ségře snídani a nebo, když máme velký štěstí, se spolu obě ještě nějakou dobu válíme v posteli dokud nám naše milovaná maminka nepřinese míchaný vajíčka až pod nos. Následuje několik hodin popíjení kafe, ládování se a sledování reality show.
Nikam nechvátám.
Užívám si doma plnými doušky.



Přesto, jak moc tohle moje doma miluju, jsem nesmírně vděčná za to, že už doma s našima nejsem.
Ten pocit samoty, nepohodlí a zodpovědnosti, kterej mě denodenně provází mě totiž naučil to nejdůležitější - vážit si tohohle místa plnýho koček, dobrýho jídla a lásky. 
Žít sama mě donutilo uvědomit si, že sama vlastně nejsem.
Že vždycky budu mít místo, kam se vrátit - ať už odejdu kamkoliv. 




Doma je pro mě doma taková nabíječka. Něco, co mi dodává sílu a energii, motivaci a radost.
Ale stejně tak, jako není dobré nechávat váš iPhone v nabíječce příliš dlouho, není dobré ani pro mě být doma dlouhou dobu. K tomu, abych si mohla ten pocit bezpečí, známého a milovaného vychutnávat plnými doušky od něj potřebuju pauzu, uniknutí do nepohodlí.
A když mi zase dojde baterka, vracím se zpátky, na náš sametovej gauč, do obýváku provoněného čerstvě upečenou bábovkou.



A co je to vaše "doma"?

S láskou, V.




Share:

4 komentáře

  1. Super článek! Moc se mi líbí tvé fotky, v jakém programu je upravuješ?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju! Upravuju se ve VSCO cam a takový to světlo, kontrast apod většinou v Adobe lightroom a někdy snapseed:)

      Vymazat
  2. kráááásne napísané :) vnímala som to podobne keď som žila v Prahe a domov jezdila 4 krát do roku. odkedy som sa vrátila na slovensko, tak to mám obrácene - Praha je moje "doma" :D

    My Supercalifragilisticexpialidocious Diary | Live Better, Love Harder & Cure Hangovers

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju ti <3 Tybláho! 4x do roka? No tak to bych se zbláznila..jsi vážně dobrá, že si přežila! :DD Já jezdím dom průměrně tak 3x měcíčně, někdy častěji někdy míň často, ale už tak se mi hrozně stýská no...:)

      Vymazat

Blog Design Created by pipdig