čtvrtek 10. srpna 2017

YOU decide

Za poslední rok, kdy se můj život obrátil vzhůru nohama se mi stalo hodně věcí, o kterých jsem předtím nikdy nevěřila, že by se mohly stát zrovna mě. Jo, dělo se to lidem okolo mě, ale že bych i mohla něco podobnýho zažít mě teda nenapadlo ani ve snu. O čem to mluvím? Nevim, jak bych tenhle problém nazvala. Nechci tomu říkat deprese, protože to mi přijde trošku moc zdramatizovaný., ale bylo to něco "na styl deprese". Nikdy jsem nebyla u psychiatra, psychologa nebo jak (ve škole jsme si rozdíl mezi tímhle vysvětlovali tak 6x a já ho stále nevím:-)). Co, ale vím je, že jsem se cítila příšerně. Nějak mi nedávalo smysl snažit se ve škole, zdravě jíst, cvičit nebo vůbec chodit ven mezi lidi. Vždyť to stejně nemá cenu. Dávalo mi neskutečný úsilí ráno vstávat do školy a několikrát jsem přišla pozdě na hodinu jenom protože jsem se při vstupu do školy rozbrečela a proto jsem běžela na záchod, aby mě nikdo neviděl a čekala až to přejde. Denodenně jsem se přejídala a naprosto plítvala časem koukáním se na stupidní videa nebo prostě jen koukáním do blba. V noci jsem pak nemohla spát. Dny jsem proležela v posteli a největším úspěchem pro mě bylo, když jsem se donutila jít do školy, nepřejíst se a moc nebrečet, Všichni mi vždycky říkají "ježíš ty se tak máš! Žiješ si sama v bytě v Rakousku, bez rodičů no co já bych za to dal/a." Řekla bych to asi takhle: Ne všechno je tak jednoduchý a krásný, jak to prezentujeme na instagramu. 

Ještě nějaký ty dva roky zpátky jsem byla doslova definicí "pilný jako včelka". Třídní premiantka a vlezdoprdelka. Hubená jak lunt a moc šikovná. Měla jsem 10 diářů a čas rozvržený na minuty. Celou devítku jsem makala jak blázen, abych se dostala na mojí vysněnou školu. Dostala jsem se tam. Ale nebylo to takový, jaký jsem si to představovala. A tam asi byl ten problém. Moc si představuju.
Přestěhovala jsem se napůl do Rakouska, nejdřív na intr, což bylo neskutečný fiasko takže jsem se asi po 2 měsících přestěhovala do bytu. Moje škola je celá v angličtině. Německy neumím, teda teď už trošku jo, ale stejně jsem na tom dost bídně. Co jsem třeba před nástupem nevěděla je, že je to matematická škola. Na matiku jsem největší lempl. Jsem fakt dobrá na jazyky, dějáky a podobný věci ale čísla po mě nechtějte. A ta blbá matika mi taky pěkně kazí život. Moje demotivace samozřejmě začala tím, že se mi ve škole nedařilo. Už jsem neměla samý jedničky, ani dvojky, ale spíš trojky a čtyřky. A nejhorší na tom bylo, že já se fakt strašně moc snažila- nejdřív. Nechodila jsem nikam s kamarádama, protože jsem se raději učila. Moje kamarády tady v Česku jsem za ty první 3 měsíce viděla tak 4x (což je oproti dřívějšímu dennímu vídění se značný pokles), ale říkala jsem si, že škola je důležitější. Na test z matiky jsem se průměrně učila tak 8 hodin denně, 3 dny v kuse abych na konec dostala 4. No nenasralo by vás to? 


Hodně jsem přibrala. Věřím tomu, že pro většinu lidí může tohle bejt naprosto irrelevntní- jste šťastlivci. Mě je 16 a jsem holka. Dřív jsem si prošla ppp. Jo, bohužel, záleží mi na tom, jakou mám postavu. Stres na mě měl bohužel opačnej účinek než na většinu mých kamarádů a já přibrala nějakých 5 kilo, který mi za boha nešly schodit. I když jsem začala chodit do fitka, kde jsem každej den dřela skoro 3 hodiny, dolu to prostě nešlo. No znova. Nenaštvalo by vás to?

Cejtila jsem se hrozně osaměle. Bylo mi 15 a žila jsem úplně sama. Neměla jsem v Linzi nejdřív skoro žádný kamarády a tak jsem byla pořád sama, deno denně. Komu by z tohohle nešmejklo..


A svět se mi sesypal začátkem letošního roku. Skončila jedna celkem dlouhá a hodně důležitá kapitola mojeho života. Nechci tu být moc konkrétní, protože mi to i po 8 měsících přjde jako relativně čestvá věc, ale možná vám došlo, že šlo o vztah. Z toho jsem byla v háji jako nikdy předtím. Vždycky jsem se tak nějak zberchala, nadechla se a šla žít ale pak se stalo něco  naprosto obyčejnýho, co mi to připomnělo a bylo to jako by mi dal někdo facku. Třeba jsem si vzpomněla na něco hezkýho. A já se zas sesypala. Nejhorší je, že člověk po rozchodu vzpomíná jen na to hezký.  Jakoby mu někdo vymazal veškerý vzpomínky na ty ústavičný hádky kvůli blbostem nebo naštvaný a uražený pohledy. Proč to tak je? Vždyť to je úplně jako naschvál! Jak se z toho pak máme dostávat. Mě to trvalo nějaký 4 měsíce než jsem si byla jistá, že jsem 100% over him. Tyhlecty "jsem ok" a bum "chci ho zpátky" intervaly se pořád opakovaly, jenom s větším a větším odstupem no a nakonec to úplně zmizelo. Úúúúplně. 

Tyhlety 4 faktory mi teda tak zamávaly s psychikou, jako nikdy nic předtím. Přestala jsem být pilná včelička. Na školu jsem se totálně vykašlala. Vykašlala jsem se úplně na všechno. Od rána do večera jsem byla naštvaná a podrážděná, smutná a ubulená. Vylívala jsem si to na lidech, co mi jsou nejbližší. Trvalo to. Trvalo mi to hrozně dlouho, ale nakonec jsem se z tohohle koloběhu nekončící demotivace a naštvanosti dostala. Pomohlo mi to něco si uvědomit. TY rozhoduješ  o tom, jaký bude tvůj život. TY rozhoduješ o tom, jestli budeš mít dobrej nebo špatněj den. Je to všechno jenom o TOBĚ. 
Nikdo jinej vás z něčeho podobnýho nedostane. Ani psycholog, psychiatr, máma, táta, kamarád. Můžou vám pomoct a to budete potřebovat, ale neudělají tu práci za vás. Vy se musíte rozhodnout ráno vstát a něco pro sebe udělat. Ať už je ten váš cíl jakýkoliv, nikdo jiný vás k němu nedostane, jen vy. Někdy je vážně těžký být celej den sluníčko a šťastný, věřte mi že to vím. Jsem jeden z nejnáladovějších lidí, co si dovedete představit. Jedna blbost a moje nálada jde ze 100 na bod mrazu. Snažím se se ale ovládat. Myslet na hezký věci a na věci, co chci aby se mi děly. Snažím se být milá na lidi okolo. Prostě, jak je to ve všech těch klišé citátech- chovat se k ostatním tak jak chci, aby se oni chovali ke mě. Rozdávat komplimenty a usmívat se. Jo, je to strašně těžký. Ale je to tak moc worth it. A nejlepší je ten pocit, když jdete spát a víte, že se vám dnešek povedl. Něco jste dokázali. Ať už pro sebe nebo pro ostatní. Snažím se říkat si věci, za který jsem vděčná. Vždycky když jdu běhat nebo jedu na motorce, prostě mám čas přemýšlet vyjmenuju si aspoň 3 věci za který se v ten daný moment cítím vděčná. A s takovýmhle přístupem je vlastně nemožný mít špatnej den, protože se naučíte, že vždycky  a na všem se dá najít něco dobrýho.
Zdroj všech obrázků: pinterest


Tak tohle by byl dnešní trochu jiný článek. Asi tak 3x jsem si to četla a uvažovala jestli to mám zveřejnit nebo ne. Snad nikdy jsem nenapsala něco tak moc osobního. Ale z vlastní zkušenosti vím, že takovejhle článek by mohl někomu, kdo se s něčím podobným potýká pomoct. TY to zvládneš, neboj se.

Share:

Žádné komentáře

Okomentovat

Blog Design Created by pipdig