úterý 29. srpna 2017

Plachtíme #1

Dala jsem si dvacet. Tohle povalování začíná bejt pěkně vyčerpávající. Navíc být celý den na sluníčku a 34 stupních mi už taky pěkně leze na mozek. Probudila jsem se nevědouc, kde jsem a jaký je století. Koukám se do všech stran, všichni okolo mě spí nebo jsou někde zalezlí, kromě dětí, ty se nekonečně cákají ve vodě. Dávám si vlasy do drdolu a skáču z lodi. Potápim se do ledový vody, okolo mě hejna rybiček. Následující půl hodinu plavu s brejlema kolem pobřeží, pozoruju korály a mořský stvoření a přemýšlím.
První tři dny na moři jsou za mnou. A co si o tom myslím..no. Miluju to. Tohle není jen obyčejná, nudná dovča v all inklusive hotelu. Je to dobrodružství. Měla jsem o sobě strašný pochybnosti, když jsme naší jachtu uviděla poprvé. Myslela jsem si, že je to na mě moc…“přírodní“.  Opak je pravdou a já si tohle plachtění neskutečně zamilovala.
Celý tohle dobrodrůžo začalo v pátek 25. Srpna, když jsme po nějakých 10. Hodinách jízdy konečně dojeli do Chorvatskýho městečka Skradrin. Je to takový pidi přístavní městečko, co mě ale příjemně  překvapilo byl Lush. Hned jsem využila situace a koupila si dlouho vyhlížený lip scrub a pastu na zuby.
Došli jsme si na takovej pozdní oběd (já si dala salát s chobotnicí, mňam) a pak se celý odpoledne koupali a prostě tak nějak šmejdili v ulicích města. K večeři jsme si pak dali pizzu a docela brzo padli vyčerpáním. Druhej den jsem poslušně odstartovala asi hodinkou cvičení, jogurtem s ovocem a záchvaty smíchu s mojí ségrou.  No a  pak už jsme jeli.
Vyplouvali jsme v sobotu odpoledne z přístavu Kaštela. Je nás tu celkem 9, dvě rodinky,  z toho 4 jsou malý děti. Všechny věci jsme si vtipně odvezli v nákupních košících, naložili na jachtu a vypluli jsme. Plachtili jsme asi 2 nebo 3 hodiny, stihli jsme se i vykupčit v 70 metrové hloubce, málem ztratili pár dětí na širym moři…no prostě klasickej začátek dovolený, znáte to. K večeru jsme potom zakotvili v prvním přístavním městečku Milná. Tohle je celkem vtipný, protože na Šumavě, odkud jsme, je taky obec zvaná „Milná“, kde jsou asi 3 baráky a deset krav. Tahle Milná byla mnohem hezčí.
Ráno jsme odjížděli hrozně brzo, ještě když jsme skoro všichni (až na kapitány taťuldy samozřejmě) spali. Hrozný je, že moje kajuta je hnedka vedle motoru takže se nikdy nevyspim, protože takhle brzo vyjíždíme pokaždý.  Zapluli jsme do jedný z nejnádhernějších zátok, co si vůbec dovedu představit. Byla kousek od města Hvár a Starigrad (myslim) a líbilo se nám tu tak moc, že jsme místo plánovanýho jednoho dnu zůstali doknce dva. Navíc byla na pobřeží super restaurace, takže jsme si tam pokaždý zajeli motovym člunem na véču.
Jak jsem mluvila o té restauraci, byla tak taková moc milá paní, co nám dokonce i nakoupila. Já si první den dala smažený kalamáry s hranolkama a druhej den tagliatele s krevetama a ústřicema. 
Každý večer jsme pak lezli po těhlech solných "skalách". Poslední den byl ale pořádnej vítr a my byli rádi, že  jsme nespadli. Za fotky to ale stálo, no posudtě sami.
Tak tohle by bylo tak nějak všechno k první části fotek z dovolené. Mám jich pořád mraky a tohle nebyly zdaleka všechny, co jsem chtěla zveřejnit. Už takhle je toho ale dost, tak třeba v nějakém jiném článku. Dneska jsem vstávala v 7 a v pyžamu lozila jsem po městě hledajíc wifi, jen abych mohla publikovat a dopsat tenhle článek. Mise splněna, pokud to zrovna čtete.
S láskou, V. 

Share:

sobota 26. srpna 2017

Zamilovaná

Do sebe. Tenhle článek je hodně spontánní. Jedu zrovna autem, koukám se z okna a culim se od ucha k uchu. Jsem spokojená. Projíždíme Chorvatskou krajinou, srz hory a údolí, sem tam vidíme moře. Venku je asi 35 stupňů (God bless klimatizaci) a já si zpívám písničky co zrovna hrajou v rádiu. Zrovna hrajou Your song od Rity Ory. Dělám si srandu z mojí sestřičky, která neumí anglicky a vymýšlí si vlastní slova (jako bych to já nedělala, že jo.) Mám takovou radost. Jsem vděčná za to, že můžu být tady a teď, s mojí rodinou, uživat si dovču. Beru teda do ruky mobil a píšu do poznámek, co se mi zrovna hodní hlavou...
No..takhle. Jak začít. Ehm. Mám se ráda. Jo. V břiše mám při psaní těchle takovej ten motýlí pocit, jako když si třeba vzpomenete na něco, co se vám povedlo, co jste dokázali. Nebo když jste do někoho zamilovaní. Třeba sami do sebe. Ne není to egoistické. Mít se rád je vlastně první krok k tomu přestat být egoistický nebo sebestředný. Na tom bych ale (let's be honest...) měla ještě zapracovat. Teď k tý lásce.

 Jsem holka, je mi 16 a vyrůstám v roce 2017. Nemusím řešit věci jako jsou manželství, že rodina nemá co jíst nebo se strachovat jestli se vůbec dožiju zítřka, jako tomu bylo třeba 100 let zpátky. Děkujme vesmíru za to. Naše životy jsou děsně snadný no ne. Proto si je pořádně stěžujeme. Klademe na sebe a na ostatní neuvěřitelné nároky. Musíme být všichni perfektní. V roce 2017 musí být všechno dokonalé. Hlavně náš vzhled. Když se zeptám mojí mamky, jestli ve 13 letech řešila to, jak vypadá skoro se mi vysměje.  Ve 13 letech běhala s kámoškama na zahradě, hrály si na všechno možný, neřešily že maj bahno až na čele a k večeři si daly dvojitou porci řízku s kaší. Zatímco my ve 13 letech scrollujeme instagramem a prohlížíme si fotky všech těch "dokonalých holek" a stresujeme se tím, jak se vyhneme rodinný večeři, abychom nepřibraly. Alexis Ren by si řízek určitě nedala. A tady to všechno začíná. Naše nenávist k sobě samým. Porovnáváme se s ostatníma. Ale já vám něco prozradím...vy nejste Alexis Ren. Nejste ani vaše hezčí, hubenější kamarádka. Vy jste vy. Krásná. Úžasná. Originální. Tak si to sakra užijte!!!!!
Je skvělý cvičit a jíst zdravě. Já sama to dělám a miluju to. Cítím se potom strašně dobře. Stejně ráda papám dorty a válim se v posteli. To už mi tak dobře nedělá, ale mám to ráda. A tak si hledám rovnováhu.
Když mi bylo 13 rozhodla jsem se, že jsem moc tlustá. Ano, já jsem se rozhodla, čtete správně. Lidi se mi sice občas taky smáli kvuli tomu jak vypadám, ale měla jsem spoustu opravdových kamarádů a rodinu, co mě milovali. Takže jsem měla všechno.  Když nad tím teď tak zpětně přemejšlím, vlastně jsem byla spokojená. Všichni okolo mě, ale spokojení nebyli. Dieta a hubnutí jsem slýchaval ze všech koutů. Na instagramu a jiných sociálních jste neviděli holku nad 50 kg a všichni jenom hubli a hubli a hubli. A tak já musela taky.
Začala jsem dobře. Trošku jsem se hejbala, jedla pravidelně, znáte to. Začala jsem si bláznivě ukládat fotky holek, který mi byly inspirací. Na instagramu, we heart it.. Na tapetu jsem si dávala holky jako je Sasha Markina. Viděli jste jí někdy?! Kost a kůže. A já hrozně chtěla vypadat jako ona... Tak moc. Byla jsem jí tak moc posedlá. Každou fotku, co přidala jsem si uložila, dala na tapetu. Hledala si diety "how to lose weight to look like Markina" (800kcal za den je prej too much...). No, trvalo mi to dva roky nejezení, pak přejídání, pak obojího než mi došlo, že nejsem Sasha Markina. A nikdy jí ani nebudu.

Já jsem já. Mám určitej genetickej kód a ten mi prostě nedovolí mít stehna široký jako mám teď předloktí. Ani když nejím a každej den cvičím. Jediný čeho jsem tímhle dosáhla jsou zdravotní problémy, thigh gap furt nemám. Ale víte co? Je mi to fakt fuk. Až dneska mi došlo, jakej pokrok jsem vlastně udělala. Myšlenkovej pokrok. Necítila jsem se blbě, ani  když mi moje až moc upřímná ségra řekla "Máš fakt hubený břicho, ale stehna máš teda pořádně tlustý." A já si pomyslela. Já? A tlustý stehna? Mě se moje stehna teďka dost líbí. Vlastně se mi moje postava líbí moc.  Jasně, že nejsem dokonalá a ani to netvrdím. Pořád by se mi líbilo trochu zhubnout, mít pevnější zadek, větší prsa..ale víte co? Nehrotim nic.

 A proto se mě takováhle poznámka nedotkla. Rok zpátky bych v noci brečela a prohlížela si pod světlem baterky mojí celulitidu (jo, vážně sjem tohle dělala.) Došlo mi, že nemusím být krásná pro ostatní. To nebudu nikdy. Vždycky se najde někdo, komu se nebude líbit něco.  Stačí být krásná sama pro sebe, protože já jsem ten, se kterym musím 24 hodin žít. A to dokonce svýho života.
Mám svý chyby. Mám jich hrozně moc. Ale přijímám je.
Všechny citáty z Pinterest
Nestydím se oblíct si jakejkoli kus oblečení, i když do něj nemám prsa, mám na něj široký stehna apod. Hlavně aby se to líbilo mě, abych byla šťastná. Je mi fuk, co si kdo myslí a jestli je tenhle článek trochu moc kontroverzní. Chci aby se lidi přestali stydět za to, jak vypadají, protože to třeba nesplňuje tuhle "normu společnosti." Pro mě za mě, vemte si minisukni i když máte 100 kilo, pokud se v tom cejtíte. Lidi si o vás budou šeptat a budou váš pomlouvat, protože děláte něco na co oni nemají odvahu. Tak to ale bude vždycky a se vším.
K tomu, aby byl člověk šťastnej nemusí být nejkrásnější, nejhubenější nebo neboharší. Potřebujete najít štěští v sobě. Já ho našla. A co vy?
S láskou, V.




Share:
Blog Design Created by pipdig