Big This Week

Recent Posts

čtvrtek 15. února 2018

Single X | Taken X | Living ✓

Je  už den po Valentýnu takže souhlasím s tím, že jsem si tenhle článek mohla načasovat trošku líp. Včerejší den mi ale dodal inspiraci vyjádřit se k tomuhle celkem kontroverznímu tématu - jaký je to vlastně být single. 
Všichni jsme už byli single a někteří z nás, my šťastnější (nebo vlastně nešťastnější?) jsme zažili i nějakou tu romantickou lásku. 
Ten pocit, kdy přítomnost určité osoby vyvolá nespočet chemických reakcí napříč celým naším tělem, kdy se nám žaludek jakoby naplní hejny motýlů, hlava se nám zatočí ze všech těch adrenalinů, fenyletylaminů, endorfinů a bůh ví jakých hormonů, kdy se nám v krku vytvoří knedlík velikosti fotbalového míče a kdy máme pocit, že jsme se zkrátka a jednoduše, asi krapet zbláznili. Krapet hodně.
Jo, láska je podle mě vážně jenom pro šílence.
Je to něco jako skok z letadla. 
Bez padáku. 
Možná dopadnete někam do měkka, jemného prašanu nebo pole plného květin.
 Nebo taky možná dost dobře dopadnete na tu nejšpičatější skálu a pořádně si namelete tlamu. 
Tak nebo tak - stojí to za to děcka.



Nechci si tady hrát na Dr. Cupida ani nic podobného. Za svůj život jsem zažila jenom jeden vztah, který si troufám nazvat vztahem. Zamilovaná jsem ale už byla několikrát, šťastně, nešťastně, opětovaně, neopětovaně, ale pokaždý šíleně.
Přiznám se vám, že od mýho posledního vztahu jsem tenhle pocit nezažila snad ani jednou.
Někdy to může být trochu paralyzující.

Najdu vůbec někdy pravou lásku? Nebo skončím na vždycky sama se stem koček? Jsem snad na holky? Myslí si o mně, kluci, že jsem na holky ( nejsem ;-))?  Jsem moc vybíravá? Chodím málo mezi lidi? Jsem snad moc tlustá? Ošklivá? Mám moc velký zuby? Jsem až moc trapná? Je můj hlas moc otravnej? Vypadám nepřátelsky? Mám moc velkej zadek???????

Vsadím se, že všechny slečny víte, o čem mluvím. 
Co mě na  společnosti vážně štve je to, jak bereme bytí single trochu jako nemoc. Rýmu, chřipku, angínu.
 Chudinka holka! Snad se z toho brzo dostane. Ale ono to přejde! Já se z toho za tejden dostala, hele, zkus tyhle kapky.


Takže,


To, že zrovna nikoho nemáš neznamená, že je s tebou něco špatně. Neznamená to, že děláš něco blbě ani to, že bys byla ošklivá nebo nudná. Znamená to jediné: zkrátka ještě nepřišel ten pravý/ ta pravá. Asi si ještě budeš muset něco vytrpět, něco se naučit a něco zažít než budeš připravená na to potkat toho/tu one & only


Tak to hlavně nevzdávej, uč se, měň se a zkoušej. Využij tenhle čas k tomu, aby ses stala tou nejlepší verzí sebe samé a přitáhla si tak tu nejlepší možnou verzi partnera/ky, která tam na tebe někde čeká.
"Být single" není žádnou mezifází, přestávkou, kdy bychom měli přestat žít a soustředit veškerou svojí pozornost na to si honem rychle někoho najít, jenom abychom se vyléčili z tohohle divnýho druhu chřipky.
Je to ten nejvhodnější čas na to, najít sami sebe (klišéééé, já vím...), zjistit, co vlastně chceme.
 Protože až se pak jednou ten princ na bílém koni objeví, poznáme to.
A on tam někde je princezny, já to vím.

S láskou, V.



Share:

neděle 11. února 2018

How I fell in love with sport and how you can do it TOO

Nikdy jsem nebyla sportovní tip. Jako malá jsem vyzkoušela snad všechny možný druhy sportu - od baletu, přes hip hop, hrála jsem tenis, fotbal, chodila jsem na gymnastiku, plavání...no bylo toho hodně. Všechno to, ale bylo jenom díky donucení ze strany rodičů, kteří o mně měli nejspíš (oprávněně) trošku strach.
Proč?
Hnedka, co jsem ce vyklubala mamince z bříška jsem totiž vážila skoro 5kg no a čím jsem byla starší, tím moje láska k jídlu přímo exponencionálně rostla. Už v 5 letech jsem byla schopná sníst půlku kuřete a ještě si pak přidat zmrzlinu. 
A to samý by se dalo říct i o mojí nenávisti ke sportu, která rostla snad ještě rychleji než exponencionálně.
Nic mě nebavilo, nic mi nešlo a tělocvik byl mojí noční můrou (to pořád platí teda). Se všema aktivitama jsem po maximálně dvou letech sekla a jediný, co mi vydrželo bylo třeba ježdění na kole nebo plavání - na kole jsme totiž vždycky jezdili na oběd a v bazénu měli ty nejlepčí hranolky. 
Tenhle můj přístup se ale radikálně změnil, když mi bylo 13 a já měla o 10kg víc než všechny moje kamarádky, měla jsem šílený akné, nevypadala jsem jako holky na instagramu a chtěla jsem se líbit klukům. 
Rohodla jsem se proto, že začnu hubnout.
Kromě jídla, které jsem samozřejmě začala řešit jsem se rozhodla zařadit do svého života i sport.
Nic drastického. Zkoušela jsem běhat, ale to mi tehdy nešlo a nebavilo mě to. Začala jsem teda pořádně jezdit na kole, každé ráno a večer 40 min. Do toho jsem si na Pinterestu našla nějaké domácí cvičení na nohy a zadek, které trvalo sotva 20 min a to jsem také dělala každý den. 
Trvalo mi to asi 3 dny a já začala cítit změny. Trvalo to asi měsíc a já je začala i vidět. 
Bylo to někdy na podzim 2014, když jsem si pohyb totálně zamilovala.

Přijde mi neskutečný, že už to budou 4 roky. Moje cesta měla víc ups&downs než si vůbec dokážete představit. Šlápla jsem (dost hlubokoko) už několikrát do obou extrémů a slovní spojení jako poruchy příjmu potravy nebo obsesivní cvičení pro mě nejsou ničím neznámým
Troufám si ale říct, že se momentálně nacházim na místě, kdy pro mě už cvičení  není noční můrou.
 Netrpím žádnou obsesí, kdy mi strach z nedostatku času nebo prostoru na můj každodenní workout nedá spát a už mi ani nezačnou slzet očit a bolet hýždě jen při slově dřep.

Konečně se nacházím v harmonii se svým tělem a se svojí myslí.

Cvičení je pro mě radostí, mým koníčkem, ale už není prioritou číslo jedna. Už nikdy bych si nezvolila tří hodinové skákání jumping jacků místo rande s přítelem, protože jsem, ježíšku na křížku, včera měla čokoládu. (Ano. I tady jsem byla.)
Nebaví mě trávit všechny dny v posteli s chipsy a nutellou, koukáním se na filmy nebo hraním The Sims. Kam můžu jdu pěšky, výtahy přestaly existovat a na tůry chodím za odměnu.  
Naučila jsem se žít tenhle neustále opěvovaný active, healthy lifestyle NE proto, že by mi přinesl vyrýsované břicho a svaly na lýtkách, ale protože mi přináší radost, zdraví a protože ho zkrátka a jednoduše - MILUJU.

 
Tohle všechno jsem totiž já. 


     
A tohle...tohle jsem taky já.   

Můj zdravý životní styl se nezkládá jen z yogy, hodin strávených ve fitku, smoothie bowls a salátů.
Obecně vzato se jsem spíš tou svou první verzí. Jím zdravě a hýbu se, protože mě to baví a protože mě to dělá šťatsnou.
Mám ale dny, kdy mě dělá šťastnou i to válení se v posteli se zmrzlinou a GOT nebo, jako správnému mladistvému delikventu, popíjení alkoholu a cpaní se hranolkama s kamarádama.

A takhle, mě to ba.

Klíčem k tomu všemu pro mě bylo a je jediné - určení priorit. Mojí největší prioritou už není vážit 48 kg ani naopak sníst, co nejvíc zmrzliny honem rychle než mi jí sní někdo jinej, je to být šťastná v životě a spokojená ve svém těle
K tomu, abych byla šťastná potřebuju mnohem víc než hummus s mrkví a uběhnutých 500 km v Nike running.
 Potřebuju se stýkat s kamarády, chodit a objevovat nové restaurace a kavárny, cpát se pizzou a špagetama, cestovat i na místa, kde nemaj fitko s běžícím pásem, trávit hodiny sezením na zadku s nosem v učebnicích, abych měla dobré známky a sem tam taky potřebuju zajíst slzy novou příchutí Ben&Jerry's a zapít zklamání láhví lambruska, protože jsem prostě taky jen ten člověk.



Abych to tak nějak celé ukončila dám vám na závěr několik tipů na to, jak jsem si já ke sportu vytvořila ten nejzdravější vztah za celý můj život.

1. Nedělejte to JEN pro to, abyste zhubli.
Jo, tohle je dobrej startovní bod. Dobrá motivace na začátek. Každopádně, není to něco, co by vám pomohlo udržet si se sportem ZDRAVÝ vztah dlouhodobě. Najděte si ostatní věci, co vám sport přináší - co třeba energie, dobrý pocit a zábava?

2. Nenuťte se do toho
Každý den zkrátka není posvícení. I já mám dny, kdy je cvičení tou poslední věcí, co bych chtěla dělat. Pokud, ale vím, že je v tom vážně vážně jenom lenost a stupidní výmluvy, kopnu se do zadku a stejně si zacvičím. Někdy v tom je ale něco víc. Může mi být blbě, fyzicky, psychicky, obojí nebo zkrátka není čas. A pokud někdy vynecháte, je to v pořádku.

3. Dělejte to, co vás baví
Asi nejdůležitejší bod ze všech. Nedělejte to, co všichni ostatní, když vás to nebaví. Nemusíte chodit do fitka, běhat marathony nebo cvičit yogu jen protože je to teďka in a trendy. Existujou miliony druhů sportů, od tance přes tenis, fotbal, kick box, plavání, rychlá chůze, jízda na kole, brusle....... asi nemusím pokračovat, že?

4. Sleduj progress
"Progress" bych rozdělila do takových 3. kategorií - estetickej, fyzickej a psychickej. "Estetickým progressem" myslím, přesně to, co nás asi všechny napadne jako první - sixpack, menší stehna, nižší číslo na váze nebo čístší pleť. Tohle ale není všechno. Fyzickým progressem myslím to, co jsme vlastně schopní udělat - o kolik km víc uběhneme, o kolik težší činku uzvedneme nebo třeba kolik gólu jsme dneska uhráli. Pro mě, je tenhle druh progressu tím nejvíc motivujícím. No a psychický progress? To je celý to naše smýšlení. Jak o sportu uvažujeme? Pozitivně nebo negativně? Tahle část je často, skoro vždycky přehlížená - a paradoxně, je to ta nejvíc zásadní.

5. Citáty a afirmace
Myslete si o mně, že jsem další šílenec, ale věřím na to, že naše podvědomí ovládá naše činy. Proto, pokud si budete všechny ty klišé, pozitivní citáty a afirmace (jen ne věř, běž, dokážeš), radikálně změníte pohled na věc a ani to nebude bolet.

6. Všechno je to jenom o zvyku
Mluvíme-li o rutinách a zvycích, které si vytváříme a celou tou vědou, která za tím stojí....to je moje posedlost. Mohla bych o tom číst, poslouchat podcasty a sledovat videa celý dny.
 Opravdovým klíčem k tomu udržet si sportování celý život  je totiž zvyk. Udělejte si z toho něco, bez čeho už nemůžete normálně fungovat, jako třeba čištění zubů. 
A jak přesně na to? To vám prozradím v dalším článku, protože už teď mám pocit, že jsem napsala takovou delší Bibly. :D
Taaak. To by bylo.
Já moc doufám, že vám můj dnešní článek pomohl. Ukázal vám, že ani já jsem vždycky nebyla tak úplně v pořádku a "úžasná" (né, že bych teď byla). 
Všichni máme svoje highs & lows, to si pamatujte.

Jaký je váš nejoblíbenější sport?
S láskou, V.
_________________________________________________________________________

I used to not be a sporty person. 
Since I was young I hated everything that involved just a tiny, little bit of movement. And trust me, I have tried it all - from ballet, hip-hop dance, street dance, tennis, football, swimming, gymnastics...and the list goes on. But all of this had only one reason - the pressure from my parents who were probably (rightfully) concern about my health.
Why?
Well. Right after I got out from my mom's belly to explore the world and to bring happiness and peace to the planet, I had already almost 5 kg. Which, if you don't know that, is a looot for a newborn.
And as I was getting older, my love for food was growing fast than exponentially. 
Unfortunately, the same thing could be said about my hate for sport.
I hated team games, running or even just walking, anything that made my heart beat go up even just a little bit. PE was my nightmare (have to say that that's still true...). The only thing I kinda enjoyed was riding a bike and swimming - bicycling always ended with a lunch and they used to have the best french fries in the swimming pool.
All of this changed when I was 13. Suddenly I had pretty bad acne, I was 10kg heavier than all of my girlfriends, I didn't look like the girls on instagram and I wanted boys to like me. 
And so, I decided to lose weight. 
I started slowly. Nothing crazy. Tried running but that didn't work back then. So I switched to bike riding again. I loved it! I remember going on a bike 2 times a day, morning and evening, for at least 40 minutes. I also started working out at home which was something completely new for me.
It took about 3 days till I started feeling differently and it took about 1 month till I started looking differently.
It was sometime during autumn 2014 when I felt in love with sport.


It feels totally insane when I realise it's been almost 4 years! My journey had more ups&downs than you can even imagine. I've stepped into both extremes (really, really deeply) more than once and so words like eating disorders or compulsive exercising are, unfortunately, nothing new in my vocabulary.
But now I dare to say I'm in a place where exercising isn't my nightmare anymore.
I'm not obsessive about it to the point where I would be literally unable to sleep because I would be scared of not being able to workout the next day. Also I'm not at a point where I would get nauseous just from hearing the word "squat".

I feel in harmony with my body and mind.




Working out is something that brings me happiness, that is my hobby but it is not my n. 1 priority anymore. I would never choose doing jumping jacks for 3 hours in my room over a date night with my boyfriend, just because "I ate chocolate yesterday", again. (Yes. I've been there.)
I hate spending (too many) days in bed surrounded by junk food and watching movies or playing The Sims. If I can walk somewhere, I walk. Elevators stopped exist and hiking is now a reward, not a punishment.
I've learnt to live and love the so called active, healthy lifestyle NOT because it gives me six-pack and calve muscles but because it makes me feel my best.




All of this is me.




And all of this...that is also me.
My lifestyle is not just yoga, hours spent in the gym, smoothie bowls and salads.
In general I'm more that first version of me. I eat pretty healthy and I move a lot because I love the way it makes me feel.
However, there are days when lying in bed with gallons of ice cream and binge watching GOT or when drinking beer and eating french fries with my friends is what makes me feel good.


And that's how I like it.

The key for everything is to have your priorities.
My biggest priority is not being 48 kg anymore nor eating as much ice cream as I can before someone else does it. My biggest priority is to be happy in my life and to be happy and confident in my body.
And to be happy I need way more than just hummus and carrots or having ran 500 km in my Nike running app.
I need to spend time with my friends and family, discover new cafes and restaurants, eat way too much pizza and pasta, travel even to places where they don't necessarily have a gym, I have to spend hours siting on my butt, studying so I can have good grades and sometimes I need to reduce my sadness with Ben and Jerry's or wine because guess what - I'm also only a human.


To wrap it all up, I'll give you a few tips on how I've got to the best relationship with sport in my entire life.
1. DON'T do it JUST to lose weight
Yes, that is a great starting point. Good motivation if you've just started. However, it is not something that would lead you to longterm results. To a healthy relationship with sport. Find something else - energy, good feeling after, joy?

2. If you can't then don't
Not everyday is a good day and if you can't exercise for once it doesn't mean you will lose your all your hard work. 

3. Do what YOU like
Probably the most important point. Don't just do things that are trendy or that everyone else does. You don't have to go to the gym, do yoga or run marathons if you don't like it. There is are sooo many different kinds of sport. Find the one that's there for you.

4. Follow the progress
Now, what progress? I divide it into three categories - aesthetical, physical and psychological. Aesthetical is the one we probably think of when someone says progress - the six pack, the thigh gap, the lower number on a scale. This one is really important. However, for me at least, the physical one is even more motivating. By that I mean our improvement in the sport itself. Can you run faster? Can you lift heavier weight? Did you score more goals? And the psychological part? Ohh boy, I feel like this part it the one that is the most ignored even though it is so fundamental! It is how your perception of exercise changes. How do you perceive it? Is it something you enjoy?

5. Quotes and affirmations
Call me crazy but I DO believe that our subconscious affects our behaviour. So just don't think about it too much and read all those Pinterest quotes set it as your wall paper and you will feel the difference - without even trying too hard.

6. Habits are the answer
Last but not least - the power of habits. I could go on about this for ages. The science of habits will never stop fascinating me! I'm planning on doing a full on article about this but simply - make exercise something as natural for you as for example brushing your teeth. It takes time but once you get there you literally won't be able to fall asleep without going at least for a walk. 

Soooo, that would be it.
I really hope I helped someone with this article. Let me know if I should do more blogposts in English and  also - do you have any "hacks" on how to make sport fun and what is you favourite sport/ activity? Let me know in the comments!
With love, V.


Share:

čtvrtek 8. února 2018

Střední škola a život v Rakousku | VIDEO

Jestli mě znáte osobně nebo mě už nějakou tu chvilku sledujete tak asi víte, že víc než rok žiju a studuju v Rakousku, v Linzi. Poslední dobou se mi víc a víc hromadily dotazy na to, co a jak tu vlastně vůbec dělám, kam chodím do školy a podobně - a tak jsem se rozhodla o tom natočit takový Q&A video!

Odpovím tu na otázky:
  • Kam jsem chodila na školu předtím a proč jsem přešla na jinou?
  • Kam chodím na školu?
  • Kde a jak bydlím?
  • Jaký je v Rakousku školní systém?
  • Jací jsou v Rakousku lidé?
  • Co mi to dalo/sebralo?
  • Lituju mého rozhodnutí?

Doufám, že tímhle videem inspiruju/poradím lidem, kteří uvažují o studiu v zahraničí. Suma sumárum- nebojte se a jděte do toho!
Pokud máte nějaké otázky, které jsem ve videu nezodpověděla, budu víc než ráda, když mi napíšete a já se vám na ně pokusím dát odpověď.
Mějte se fanfárově!
S láskou, V.


Share:

sobota 3. února 2018

You don't need to be perfect

Něco vám teď na sebe prásknu.
Já...strašně, strašně moc miluju rutinu.
A je to venku.
Miluju to, když můžu vstávat každý den v ten samý čas. Umýt si obličej tím samým mýdlem, vyčistit si zuby tou stejnou pastou, udělat si culík stejně vysoko a přesně vědět, co mě ten den čeká.  Vědomí toho, kdy a kde budu, co a jak budu dělat mi dělá zkrátka dobře.
Ale jak se tak říká - všeho moc škodí.
V lednu jsem se vážně kopla do zadku. Vstávám brzo, naučila se cvičit ráno jógu, číst před spaním knížky no a bez umytého nádobí nebo vyluxovaný chodby si do postele nelehnu.
Dny jsem trávila učením, cvičením a zase učením. Blog, rodinu i kamarády jsem odsunula na druhou kolej.
A řeknu vám, být touhle produktivní, šílenou mašinou je skvělej pocit. 
Vidět nižší číslo na váze, dostávat lepší známky a udělat bez problému 20 angličáků. Ten pocit lehkosti, tvrdý práce a neustálýho posouvání se dopředu...je to jako droga.
Jenomže to není to, co by mi stačilo k tomu být šťastná.


Jsem jenom člověk. My všichni jsme jen člověci (:D). Máme pocity, které nás upřímně dost často v mnoha věcech brzí, ale tak co se dá dělat. Začala jsem se cítit osaměle. Začali mi chybět rodiče, kocourci i moji šílení kamarádi. Začalo mi chybět cestování, blogování, válení se v posteli u seriálu a nic nedělání. Prostě takový ty normální, lidský věci, které nám sice nutně nepřinesou peníze, slávu, dobrý známky nebo sixpack, ale přesto nás dělají šťastnýma. 




Pokud chce člověk něčeho dosáhnout, vize a tvrdá práce je klíčová. A i když se to na začátku nezdá, člověk se do ní může zamilovat natolik, že pak zapomene na to být jen člověk.
Zapomene na čas a pak jednoho dne, když mu dojde energie, zastaví se, otočí  a zjistí, že nějakou dobu zanedbával věci a především lidi, na kterých mu vlastně záleží mnohem víc než si připustil.
 Už jednou jsem se tak moc ponořila do svých vlastních cílů a snů, že jsem úplně zapomněla na to, že mám vlastně nějaký rodiče, nějakého přítele a kamarády. Myslela jsem si, že jsem šťastná. Ale hluboko uvnitř jsem nesnášela každičký kousek sebe. 



Všichni máme právo na to být šťastní a spokojení sami se sebou i bez toho, abychom na sobě nebo na něčem jiném denně dřeli a odpouštěli si ty drobnůstky, co nám skutečně vykouzlí úsměv na tváři.
Tímhle článkem vám chci říct, že je důležitý hnát se a rvát se jako divoký zvíře za tím, co chcete, ať už je to cokoliv. Nezapomínejte, ale u toho na to nejdůležitější - na vlastní štěstí. 
Pokud nejste šťastní během té cesty, kterou jste si zvolili, jaký štěstí vám může přinést její konec?


What am I wearing?
Košile: Abercrombie
Kalhoty: Lucky Brand
Kožená bunda: Zara
Kabát: H&M
Boty: Adidas
Batoh: Zara
Kšiltovka: New Era

Tohle by bylo takový moje sobotní zamyšlení...jste vy taky takový ten typ člověka "buď všechno nebo nic" nebo hledání rovnováhy v jídle, kariéře, vztazích a obecně životě vám nedělá problém? Dejte mi vědět!
S láskou, V. 
Share:

pondělí 29. ledna 2018

Co je pro mě doma?

No to snad ne. 
Stojím na autobusový zastávce ověšená dvaceti taškama a přijdu si jak vánoční stromeček. Je konec ledna, zima jako na Sibiři a já si ani nestihla vzít svetr nebo zapnout bundu. Sníh a vítr mi foukaj do obličeje a jako drápy kočkovitý šelmy mi škrábou tváře. Lidi stojící okolo mě na mě velmi nenápadně koukají, otáčí se na sebe a nevěřícně kroutí krkem ze strany na stranu. 
Achjo. 
Sleduju, jak můj autobus hází blinkr doprava, zatáčí a pomalu, ale jistě mi mizí před očima. Když si představim, co všechno jsem zas podnikla kvůli tomu, abych ho sthila, jak jsem prosila učitelku, aby mě nechala odejít dřív, jak jsem sprintovala do schodů a jak jsem bez hlavě házela pátý přes devátý do tašky. Určite jsem zase nezavřela šampon. A  pak mi  to - zase a zase - ujede. Zadržuju slzy a vztek, šílenství, což mě stojí nehorázný usilí. Zmrzlými prsty skoro bez citu šmátrám v kabelce, mobil je zas úplně na dně, samozřejmě, vítězně ho vytahuju a vytáčím tátovo číslo. Ten si fakt musí myslet, že jsem totálně blbá.
"Taťko...? No...přijel bys pro mě. Mě to ujelo. Jo. Už zase."

Klasické páteční odpoledne. Pátek. Miluju pátky. Nemusím vysvětlovat proč, všichni je milujem. Pro mě má ale pátek poslední rok ještě speciálnější význam. Jedu totiž domů.
Doma. Být doma znamená pro každýho něco jinýho. Pamatuju si, jak jsme si o tomhle povídali ve škole, když mi bylo asi 11 a celá třída se pak pohádala o tom, co je správně. Je to naše země? Je to naše vesnice, město, dům, pokoj, pes, rybička, rodina? 
Teď, když už jsem velká, chytrá a vyspělá, že jo, vím, že na tom, co je správně prd záleží. Domov může být zhmotněn čímkoliv. Nebo taky nemusí být zhmotněn vůbec. 
Ať už je to tak, či onak - doma, je tím nejdůležitějším, co máme.



Čím víc nejsem doma, tím víc si uvědomuju, jak moc jsou pro mě tohle místo, tyhle věci a tihle lidé (a kočky), které si s pocitem bytí doma spojuju, důležití.
 Chybí mi vůně řízků a štrůdlu. Chybí mi polonahej táta spící-chrápající na gauči a chybí mi zvuk koček škrábajících na dveře. Chybí mi hádky mých mladších sourozenců a chybí mi hlas mojí mamky, oznamující, že je myčka hotová.



Miluju sobotní rána. 
Slyším Barneyho mňoukání, což mě probouzí z úžasnýho, osmihodinovýho spánku. Otvírám oči a vidím, jak se ke mě ta chlupatá koule štěstí pomalu přibližuje. Skáče na postel a prohnutím zad mi naznačuje, že chce pohladit. Začne se ke mě mazlit a lísat. Po pár minutách si uvědomí, že má tý lásky takhle po ránu už dost, zvedá se a odchází lehnout si jinam.
Vstávám z postele a jdu dolů do kuchyně. Udělám sobě a ségře snídani a nebo, když máme velký štěstí, se spolu obě ještě nějakou dobu válíme v posteli dokud nám naše milovaná maminka nepřinese míchaný vajíčka až pod nos. Následuje několik hodin popíjení kafe, ládování se a sledování reality show.
Nikam nechvátám.
Užívám si doma plnými doušky.



Přesto, jak moc tohle moje doma miluju, jsem nesmírně vděčná za to, že už doma s našima nejsem.
Ten pocit samoty, nepohodlí a zodpovědnosti, kterej mě denodenně provází mě totiž naučil to nejdůležitější - vážit si tohohle místa plnýho koček, dobrýho jídla a lásky. 
Žít sama mě donutilo uvědomit si, že sama vlastně nejsem.
Že vždycky budu mít místo, kam se vrátit - ať už odejdu kamkoliv. 




Doma je pro mě doma taková nabíječka. Něco, co mi dodává sílu a energii, motivaci a radost.
Ale stejně tak, jako není dobré nechávat váš iPhone v nabíječce příliš dlouho, není dobré ani pro mě být doma dlouhou dobu. K tomu, abych si mohla ten pocit bezpečí, známého a milovaného vychutnávat plnými doušky od něj potřebuju pauzu, uniknutí do nepohodlí.
A když mi zase dojde baterka, vracím se zpátky, na náš sametovej gauč, do obýváku provoněného čerstvě upečenou bábovkou.



A co je to vaše "doma"?

S láskou, V.




Share:

pondělí 22. ledna 2018

10 věcí, co mi změnilo život | VIDEO

Pořád je ještě leden a my všichni nejspíš makáme na našich předsevzetích. Ať už je to zdravej životní styl, lepší známky nebo vydělávání více peněz, všechno tohle vyžaduje určitý zvyky a rutiny, který musíme dělat skoro na denním pořádku, abychom si ty naše cíle  mohly splnit.
Protože se sama v těhle věcech hrozně ráda inspiruju od ostatních, rozhodla jsem se s váma sdílet mých 10 pravidelných zvyků, co mi změnily život k lepšímu.
Nikdy není pozdě na to začít se změnou a pokud nevíte, kde začít, tyhle maličkosti zapojené do vaší denní rutiny můžou být vážně life-changing. 

Máte taky nějaké tipy na zvyky, které vám pomáhají k tomu být lepším člověkem? :)
S láskou, V.
Share:

čtvrtek 11. ledna 2018

My health & fitness goals 2018

Stejně jako naprostá většina lidí jsem i já přes Vánoce dost polevila od čehokoliv, co by mohlo jen zdánlivě připomínat zdravý životní styl. Kecala bych ale, kdybych tvrdila, že to začalo až o těch Vánocích. Vlastně už tak nějak od doby, co jsem se vrátila z New Yorku jsem "začínala" od znova každé pondělí.
Důvod proč mi to nikdy nevydrželo dýl než do pátka je podle mě ten, že jsem si v hlavě vytvořila takovej mentální blok - mám toho do školy tolik, že cvičení přece v žádným případě nemůžu stíhat!
A jak to nakonec stejně končilo? Spoiler alert, učením rozhodně ne.
Hodinovýma prokrastinacema na instagramu nebo denníma kafíčkama, dortíčkama nebo pizzama s kamarádkama. Prostě žádnej čas na cvičení no...
Nastal čas Vánoc a s ním i novej mentální blok - cvičení a zdravé jídlo v prosinci je přece úplnej hřích!
A tak jsem dopadla tak, jak jsem dopadla. Bez energie, motivace, ale se špatnou pletí a 6 kily navíc od léta.


Asi vám je jasný, že jsem se takhle necítila úplně dobře. 
Vím, že zdravé jídlo a hodně sportu mě baví a žiju timhle životním stylem moc ráda. Taky vím, že všechno to je vždycky jenom o tom mít ten správný mindset. Jakmile myslím pozitivně a nedávám si za cíl jen změny na váze nebo úbytky centimetrů, ale i výkonnostní cíle jako třeba počet uběhnutých kilometrů, dělám to všechno s mnohem větší radostí.

zdroj: pinterest.com
No a tak jsem se zvedla z gauče, smetla si z trika cukroví, nasadila kecky a už 10 dní jedu 30tidenní výzvu. O týhle, pro mě úžasný, věci (jídelníčku) jsem se zmiňovala už v jednom mém "hubnoucím článku" z doby, když jsem jí zkoušela poprvý. Výzva mě naučila jíst pravidelně, menší porce a fakt, že se nemusím každým jídlem totálně přejíst a že smoothie z deseti banánů taky neni nutně zdravý.
A díky tomu, jaký skvělý účinky na mě měla posledně jsem se rozhodla dát si jí znovu. Rovnou chci říct, že jídelníček nedodržuju 100%. Spíš tak na 60-70%. Né, že bych se ve zbylých 40% cpala sladkostma a hranolkama, ale spíš si často nahrazuju potraviny, sem tam si dám kafe se sójovým nebo mandlovým mlíkem a taky nepiju protein (protože ho nemám.)
I když výzvu držím ani ne dva týdny, už teď na sobě cítím a sem tam i vidím změny.
Kupodivu nemám přes den skoro hlad. Ze začátku to bylo vážně těžký, protože díky tomu jak jsem jedla předtím nepravidelně, moje tělo úplně nedávalo takový množství jídla a já se furt cejtila přejdená. Během pár dnů se mi ale rozjel metabolismus a já mám teď hlad přesně v časy, kdy bych ho mít měla.



Co se cvičení týče, začala jsem i to brát s pořádnym úsměvem. Snažím se cvičit každej den, ale pokaždý trochu jinak. Jedním z mých problémů a podle mě i důvodů, proč byl můj healthy lifestyle vždycky jen obdobím několika měsíců je, že pořád dělám to samý až mě to nakonec totálně omrzí. A proto se teď učím spoustu nových cviků a hledám si nové aktivity, co by mě mohly bavit. Jednou z mojich novinek je každodenní půlhodinka yogy, do který jsem se totálně zamilovala. Nejčastěji jí cvičím ráno hned po probuzení a nebo naopak předtím, než jdu spát. Chtěla bych být o něco ohebnější a naučit se víc póz. Taky bych se chtěla naučit nový sporty jako třeba kick-box, kterej chci strašně zkusit už pár let.

Nakonec bych vám ráda napsala cíle, který jsem si na tenhle rok stanovila. Jestli mě sledujete aspoň chvilku, už vám asi došlo, že do stanovování cílů jsem totální blázen. A s pýchou musím přiznat, že většinou to tak mám i s jejich plněním.

  1. Méně cukru - chci se naučit jíst míň zpracovaných jídel, zbytečně se nepřejídat tunami ovoce a přestat pít tu kolu! :D
  2. Zelenina každý den!
  3. Doplňky stravy - teď nemyslím spalovače, proteiny a podobný nesmysly. Chci se naučit začít pravidelně brát vitamíny jako je třeba železo nebo chlorella.
  4. Nenechat se vyvést z rovnováhy, když se mi něco nepovede - jsem přesně ten tip člověka "buď všechno nebo nic". Jakmile jednou poruším a dám si něco nezdravého nebo vynechám cvičení, mám strašný výčitky a na všechno se vykašlu. A pak začínám od pondělí, to asi znáte. Tak s tímhle chci přestat, protože to nikam nevede. Jsem taky jenom člověk a jíst celer a kuřecí prsa celej život nechci a vím, že sem tam nějakej ten dort nebo pizza nezkazí veškerou mojí snahu. Jen se tenhle mindset musím naučit aplikovat častěji.
  5. Udělat provaz - tohle je mým cílem už asi 2 roky. Většinou mi ale denní protahování vydrží tak týden a za pár měcíců si na to už ani nevzpomenu. Letos to ale vážně dotáhnu dokonce!
  6. Udělat 20 kliků - věřím, že tohle číslo přijde většině lidí jako úplný nic. Moje ruce jsou ale v podobném stavu jako rozvařené špagety a klik nezvládám ani jeden. Celkově, co se týče vršku těla jsem hroznej slaboch. Né, že bych chtěla mít namakaný ramena nebo záda jako kluci v posilce, ale aspoň trochu svalů bych vážně ráda. :D
  7. Uběhnout 18 km - zní to šíleně, já vím. Běh miluju. I když normálně běhám tak 7-10 km, vím, že jsem schopná uběhnout i 15. Tak proč si to letos ještě nezvýšit a když je ten rok 2018, tak tu osmnácku fakt zaběhnout!
  8. Spánek! - tohle je paradoxně pro mě nejhůř dosažitelným cílem. I když, díky Bohu, nejsem ten člověk, co by byl vzůru do 4 do rána a spal třeba 2 hodiny denně, naspím tak maximálně 5-7 hodin a to je pro moje tělo opravdu málo. Denně vstávám v 6, trávím minimálně 9 hodin ve škole, pak se učím, cvičím a dělám spoustu dalších věcí, který si vyžadujou mnohem víc energie. Pak se mi stávají podobný věci, jako třeba včera kdy jsem vyčerpáním nemohla ani stát, lehla jsem si a během 2 minut jsem vytuhla, zaspala budík a probudila se v 8 nevědouc, kde jsem a jaké je století. Proto je mým cílem naspat denně těch doporučených 8 hodin. A tomuhle já říkám výzva..


Tohle byly moje cíle na rok 2018 týkající se zdravého životního stylu. Určitě vás budu udržovat updated. Doufám a věřím, že 2018 bude rokem, kdy se do toho konečně opravdu zamiluju a kdy nic nevzdám.

Tak co, jdete do toho se mnou?!
S láskou, V.

Share:
Blog Design Created by pipdig