Big This Week

Recent Posts

středa 7. listopadu 2018

Jak jsem do toho zas spadla



...a dala si pořádně na čumák.

Asi je na čase jít s pravdou ven.
Myslím si, že pokud mě sledujete na instagramu tak vám nejspíš neuniklo, že jsem teď dlouuuuho nebyla aktivní na mém druhém, fitness profilu.  Tahle moje neaktivita má hned několik důvodů - první je docela logickej - nebyl čas. Pomalu si uvědomuju, že jsem vážně jenom člověk, což mi dává k dispozici jen 24 hodin každý den a upřímně zvládat do toho školu, blog, youtube, sociální & osobní život, cvičení, zdravý jídlo no a třeba taky nějakej ten spánek je i nad moje síly. Zvlášť když se vezme v potaz jakej dokážu bejt extrémista a perfekcionista. 

Všechno nebo nic, nic nebo všechno. 


A jak už to tak většinou bývá, když si toho nandáte na talíř víc než dokážete sníst, buď něco necháte ležet a nebo vám z toho je jenom pěkně špatně.
Co se týče jídla, mám vždycky problém s tím něco nedojíst. A to bohužel platí i u týhle metafory.
Nadnala jsem si toho až až až a - man, I got sick.




Všechno to začalo někdy v polovině října.
Školní rok byl už zase v plném proudu, s podzimem jsem dostala asi tak trilión nápadů na kontent, co bych chtěla vytvářet, začalo se dít spousta společenských akciček a já se do toho všeho rozhodla jako velkej #girlboss shodit nabraný kila a vrátit se do starých dobrých produktivních rutin. 
Plánovala jsem si, jak budu zase 6x týdně cvičit, jíst zdravě a načeně o tom postovat na instáč jako #apresfit30, budu natáčet vlogy a what I eat in a day a koncem října pak přidám progress fotku, ze který si všichni sednou na zadek. 
Little did I know, že se stane pravej opak a můj "dokonalej svět" a plán se mi rozpadnou pod rukama. 

První dva týdny to šlo naprosto, naprosto skvěle. Opravdu jsem se znovu obula do pravidelnýho cvičení, papkala si milovaný ovesný kaše a buddha bowls s nadšením malýho dítěte, co mu zrovna maminka koupila novou hračku, a plná elánu si fakt důvěřovala, že to zvládnu. 
No.
Takže.
S mojí insta challengí mi to úplně nevyšlo a hned během prvních pár dní mi došlo, že to prostě nedávám.
Být či nebýt, projdu čtvrťák nebo budu perfektně zvládat 2 účty na instagramu? To je oč u mě běží 24/7. 
Asi víte, co bych si vybrala já, ale s tím naši úplně nesouhlasí...
Řekla jsem si: To neva Val. Tvý sledující jsou tak úžasní, že ti to odpustí a s podobnýma projektíkama počkaj ten rok, až se z toho pekla zvaný střední škola vysekáš. 
A fakt jo.
Takže takhle rychlej konec to mělo na instagramu. Škoda, že v realitě to nebylo o moc delší.
Deadliny, assigmenty, testy a absence se na mně valily jak lavina, která mě za chvilku úplně, ale úplně pohltila. Do toho přicházely výčitky svědomí, že to nezvládám a hlavně, že do toho nezvládám absolutně nic jinýho. Cvičení, youtube, blog, instagram, čtení...
Jsem k ničemu!!!!
No a tak jsem se vrátila k jednomu starýmu parťákovi, za kterým jsem dřív chodila pro radu vždycky, když věci nebyly podle plánu. I když mi paradoxně, nikdy nepomohl. Nebo, nikdy ne na dýl než na jednu milisekundu a vlastně, dělal všechno jenom horší.

Ahoj záchvatovitý přejídání.
Ne, fakt se mi nestejskalo.




Můj dlouho vymakávanej balanc, jak v normálním tak i tomhle fitness světě, se mi rozsypal jako domeček z karet. 
 Nacházela jsem víc a víc výmluv a důvodů proč si to zasloužím a proč je nacpat do sebe celou špíz i s lednicí lepší, než se jít třeba projít a vyčistit si hlavu. Tohle vedlo k jedinýmu - ztrátě veškerý sebekontroly a motivace. 
S jejich ztrátou jsem ale naopak, i když nechtěně, našla dávno zatoulaných 5 kg, který se mě chytly a ne a ne pustit. I mean, neni se čemu divit. 

 Kdykoliv jsem měla ten tzv. “špatnej den” (dále jako "šd") - kterých teď bylo hodně, hned jsem se chopila příležitosti a vzala to jako záminku k tomu se totálně přežrat. Jakože totálně totálně. Zbytek dne bych se pak válela v posteli, demotivovaná, koukajíc se na dementní seriály TV Nova, protože mám přece šd a stejně už jsem “všechno pokazila”, tak je to jedno ne?

Cítit se takhle je normální. 
Jednou za čas, se potřebujeme všichni přežrat jako naprostý prasata a použít šd jako omluvu pro naší odpornou lenost. 
Nesmí to ale být každej den, že jo. 

Tyhle moje “odměny” se ale začaly dít i v “dobrý dny”

"Super, měla jsem skvělou středu! 
Tak to si zasloužím dort."

Po dortu.

"To si zasloužím ještě i pizzu."

Po pizze.

"No teď už je to jedno...."

A tak, cituji:

“Jed jsem, sněd sem: kaši z rendlíka, ucháč mlíka, pecen chleba, mámu, tátu, děvečku z jetelem, sedláka se senem, pasáka s prasaty, ovčáka s jehňaty a Tebe ještě taky sním”

To jsem řekla měsíce starý bonboniéře, odporným sušenkám, kterých bych se za jiných okolností ani nedotkla, čokoládový zmrzlině i rohlíku s paštikou.

Připomíná vám to něco? 
Jestli jste si někdy prošly záchvatovitym přejídáním, tak asi víte, že tohle je v podstatě každodenní rutina.




Jsou věci, na který nejsem hrdá. 
Fakt, fakt ne. A tohle je jedna z nich. Po podobných epizodách bych pak ležela s bolavym břichem v posteli, projížděla si vaše úžasný zprávy a komentáře o tom jak vás inspiruju svym zdravym životním stylem, jak vás motivuju...

"Co jsem sakra zač? Kážu vodu, piju víno? Achjjo, já se nenavidim. Jsem fakt trapná."

Ne.


Jsem jenom člověk
Jestli si z tohohle deníčkovýho zápisu něco máte vzít tak je to tohle: i všichni ostatní lidi, co na internetu sledujete jsme - světe div se - jenom lidi
A to, co o nás víte je často dost upravená realita. Nebudu si tu teď hrát na svatou, takhle to je i u mě. Jasně, že vám ukážu jak jsem si zamakala v posilovně, jaký jsem si k snídani udělala megaultrasuperfood zelený smoothie a nebo jak si užívám pizzu v pátek večer s kámoškama. 

Ukážu vám ale to, jak se válim v posteli obklopená obaly od průmyslově zpracovaných hnusů, s bradou špinavou od máminy svíčkový co mi vlastně ani nechutná (miluju jí, ale pro efekt, víte co), zavalená tunou výčitek, díky kterým ani nemůžu dýchat?

Neukážu


Teda - neukazovala jsem. Doteď. To jsem radši nepřidávala nic.

Ale víte co? Tomu je konec. Finito. The end.

Nejsem perfektní a nechcci aby o mně lidi měli tu iluzi, že jsem. Tohle možná vyzní zle, ale je mi naprosto šumák, co si o mně kdo myslí. Co mi ale šumák není je to, jak se cítím. 
Tím, že jsem kolem sebe vytvořila tuhle iluzi dokonalosti jí od sebe podvědomě neustále požaduju. Asi vám dochází, že tohle nemůže vést k ničemu jinýmu než k tomu, že se pak cítím naprosto příšerně.



Tenhle článek jsem napsala z mojí nutkavý potřeby se vám svěřit. Být upřímná a říct, že i já občas selhávám. Vlastně, dost často. Ale (get ready for that cliche), kdyby člověk občas nepadal na hubu, jak by se pak mohl zvedat nahoru?


Holky, co si něčím podobným procházíte, chci abyste si přečetly hlavně tohle.

Jste úžasný. 
Totalní girlbosses & go and getters. Ale taky, jak už jsem tu psala asi milionkrát, jste jenom obyčejný lidi. Nemusíte a hlavně nemůžete být za každou cenu perfektní. Zvládat vždycky všechno na 100%. Nekomplikujte si život víc než je to nutný.
Jak říká můj táta - pokud nejde o život, jde o hovno.
Já si to přeložila do: Pokud nejde o vaši rodinu, zdraví a hlavně vaše štěstí, jde opravdu o hovno.



To, že se máš potřebu přejídat se neznamená, že bys byla odporný tlustý prase, co nikdy ničemu neodolá a nemá žádnou sebekontrolu - znamená to naopak, že jsi až moc ambiciózní a kladeš na sebe velký nároky. Jsou tu jiný způsoby jak se vyrovnávat se stresem/smutkem než si tímhle způsobem ubližovat. Ale o tom zase příště.

Ty to dokážeš kočko.


S láskou, V.

Share:

neděle 28. října 2018

Víkend v hotelu Villa Beatika


Dva týdny zpátky jsem společně s mojí blogerskou kámojdou Anet vyrazila výlet sem k nám, do Českého Krumlova, kde jsme spolu v rámci spolupráce strávily noc v krásnym hotelu Villa Beatika. 
Hotel se nachází v renovované vile z první republiky na kopci jen kousek od centra, odkud nabízí nádhernej výhled na celý město. Co mě na hotelu nejvíc baví je mimo zahrady s teráskou a altánkem jako stvořenym na večerní kecání u vína (nebo teď v zimě možná spíš u čaje, že jo), jsou pokoje rozdělené do barev podle toho v jakém patře se nacházejí a pojmenované podle těch největších hudebních hvězd. 
Mimo to mají v přízemí rozkošnou kavárnu, ve který mají každé ráno skvěle vybavenej snídaňovej bufet a přes den si tu můžete nabídnout asi tak z trilionu neodolatelných dezertů - od makronek, přes ořechové dorty až k čískejkům - různých sandwichů, nebo menších jídel jako jsou třeba saláty nebo polévky. 
Asi nejlepší zpráva pro všechny narkomany ujíždějící na kofeinu je ta, že se na každém pokoji nachází Nespresso kávovar a teď na podzim si tu v kavárně můžete dát i třeba Pumpkin Spice Latte. 
Já vim, já vim - amen. 
Pokud závislotí na kávě netrpíte, nezoufejte. Jsou tu i jiný věci na kterých si jí můžete vypěstovat. 
Nás si tu s Anet mimo jiné podmanila třeba jejich domácí jahodová limonáda, který jsme se vážně nemohly nabažit! :D


S Anet jsme spaly v jednom z nejhezčích a netvětších pokojů pojmenovaném po kom jiném než po jedinečném Johnu Lennonovi. Pokoj se nacházel v nejvyšším, třetím patře, které je celé vyladěno do tyrkysovo-zlaté. 
Jak brzy uvidíte ve vlogu, když jsme s Anet do pokoje vešly, naprosto nám spadla brada. 
Nevím, co jsme čekaly - tohle to ale nebylo
Perfektně osvětlenej pokoj s obrovskými okny, balkónem, bílo-zlatym nábytkem, plazmovkou, obrovskou postelí s vysokou matrací a - wait for it - asi tou nejfotogeničtější koupelnou jakou jsem kdy v hotelu viděla. 





Potom, co jsem si hodila tak 30 placáků do postele, z čehož se následně stala moje nejoblíbenější aktivita celého pobytu, jsme si uvědomily, že jsme vlastně ještě ani obědvaly a rozhodly se tak s Anetkou jít vyvážit naší hladinu cukru v krvi do již výše zmiňovaný kavárny.



Já jsem bez velkého rozmýšlení sáhla po růžové makronce a PSL, zatímco Anet vyzkoušela sandwich s vajíčkem. Obě jsme si neskutečně pochutnaly a tenhle náš svačino oběd si v klidu snědly na terásce v odpoledním podzimním sluníčku, který nás příjemně šimralo do zad. 




Chvilku jsme si pak poseděly v onom altánku, ze kterýho je výhled na krumlovský zámek i věž. Musim říct, že jsme měly neuvěřitelný štěstí na počásko, protože bylo přesně tak akorát teplo na podobný zahradní posezení!   



Potom, co jsme si užily nádhernej západ slunce přímo z našeho balkónku, hodily jsme na sebe s Anet nový outfity a vyrazily na véču.
 Prošly si město, já Anet ukázala zámek a mojí oblíbenou vyhlídku, pořádně jsme se nadlábly, daly si pár skleniček, probraly život a pak obě v tý obrovský posteli spaly jako miminka.




První věc, co jsem druhý den po probuzení udělala byla, že jsem si zapla v televizi pohádky.
Klasika.
Bohužel, z nějakého mě nepochopitelného důvodu už v neděli ráno nedávají Hřiště 7 a tak jsem se po chvilce sledování Kačera Donalda s vidinou snídaně konečně vykopala z postele.
Kromě nádherně nachystaného bufetu, kde fakt najdete úplně všechno nabízí v Beatice i například moje nejmilovanější vejce benedikt, fresh džusy a spoustu dalšího.





Vzhledem k tomu, že jsme ani nebyly schopný tuhle naší královskou snídani sníst najednou, vzaly jsme si zbytek sebou na pokoj, kde jsme se už jen celý dopoledne válely. 






Přestože jsme bohužel měly s Anet ten víkend spoustu povinností, kvůli kterým jsme se nemohly zdržel dýt než necelý den a užít si tak kouzlo Beatiky a Českýho Krumlova aspoň o trochu víc, myslím, že můžu za nás obě říct, že jsme si tenhle náš společnej výlet moc užily! 
Chtěla bych tak ještě jednou poděkovat hotelu Villa Beatika za tuhle příležitost. 
Jestli mě už trochu znáte, tak asi víte, že restaurace, hotely, cestování a celá hospitality industry je mi hrozně blízká. Proto si opravdu vážím toho, když můžu být její součástí a že se mi díky blogu naskytla možnost této spolupráce - spojení cestování, focení, jídla a zkrátka - sdílení těhlech skvělých zážitků s lidma na internetu.

S láskou, V.

Share:

úterý 16. října 2018

Jak se naučit anglicky? | VIDEO

Třetí nejdotazovanější otázka, kterou dostávám, hned po "kolik vážíš" a "kolik měříš" je:
"Jak ses naučila tak dobře anglicky?"
Tak jsem se rozhodla na ní konečně odpovědět a to rovnou ve formě videa plnýho tipů, rad a mých zkušeností. Ani já jsem se nenarodila v rodině, kde by mi někdo s angličtinou mohl pomoct. Většinu života jsem chodila do průměrný školy, kde výuka  jazyků nestála za nic, stejně jako skoro všude jinde.
Za to jak dneska umím anglicky vděčím hlavně sama sobě a tomu, že jsem se o angličtinu zajímala i mimo školní lavice, že jsem vždycky toužila potom mluvit plynule a byla to pro mě priorita.
Co přesně jsem dělala/dělám pro to, abych se naučila dobře anglicky najdete v novém videu!
Pokud i vy máte nějaké tipy, rady nebo třeba děláte něco, co ve videu zmiňuju, určitě mi dejte vědět!



S láskou, V.



Share:

čtvrtek 11. října 2018

Amsterdame, miluju tě | Photodiary

Sice už to bude měsíc, co jsem se z Amsterdamu vrátila, já se ale až teď konečně přinutila k tomu ukradnout si trochu času k tomu, abych vám ukázala, co jsme v hlavním městě týhle super placatý, nenápadný země vlastně dělali. 
Upřímně jsem z nějakýho důvodu myslelaže to tu nebude úplně pro mě.
Nevím proč. Amsterdam na mě, dost paradoxně, vždycky působil trochu...nudně.
Možná to nebylo Amsterdamem, ale spíš tím, že holanďani mi svým chováním vždycky strašně připomínali rakušany. A ti, dámy a pánové, jsou ve většině případů tak nudný a vážní, až je mi z toho smutno.


Opak se ale stal pravdu a Amsterdam přibyl na seznam ne jenom mých nejoblíbenějších evropských měst, ale hlavně na seznam míst, kde BUDU jednoho dne žít. Jenom těch pár dní tady mě donutilo uvědomit si tolik věcí - o tom jaká doopravdy jsem, jaká bych chtěla být a hlavně, co proto dělat začít a co přestat.
Město, které lidi nutí přivírat oči nad tím, co se sluší a co ne mi je otevřelo dokořán. 
Jestli jsem si z Amsterdamu něco odnesla tak je to tohle:

Jaký si to uděláš, takový to máš - tak si to udělej hezky, abys byl šťastnej.


Ne, nehulila jsem tam.
Sice, vzhledem k tomu, že marihuana je tam ve vzduchu přítomná asi tak stejně silně jako smok na Ostravsku, je dost možný že i dýchání tamního vzduchu na mě mělo vedlejší účinky.
Každopádně, tak jako tak - neni tohle přeci jen pravda?


Hned na začátek tady mám jednu vtipnou příhodu. Teda, mě předtím moc vtipná nepřišla - vlastně mě dost traumatizovala, ale vy se mi určitě smát budete.
Přiletěli jsme v neděli kolem oběda, rychle se ubytovali v docela nic moc hotelu, který byl ale přímo v centru, a rovnou vyrazili do města.
 Kráčeli jsme rozmanitýma uličkama a já si, fascinovaná tím, jak neuvěřitelně instagram friendly je tady doslova každá zeď, neuvědomila, že se zrovna nacházíme v tzv. Red Districtu. 
Jestli někdo nemáte páru o co jde tak je to přesně ta známá čtvrt z filmů, kde se vám ve výlohách označených červenou žárovkou vystavujou slečny úplně stejně levně jako topy ze starý kolekce v HMku. 
Kromě týhle malý rarity to byla ale moc hezká ulička!
Nevědouc toho, co bude následovat, vytáhla jsem si mobil a začala si tu uličku fotit. 
Najednou z jedný z výloh - který mimochodem, měli takový to tmavý sklo, takže tam nebylo moc vidět a obzvlášť ne na fotce - vyběhla jedna slečna. 
No.
Slečna.
Představte si třeba bílýho, ruskýho a hlavně, hodně naštvanýho Mikea Tysona s blonďatou parukou, výrazným líčením a jenom v podprsence velikosti F.
Jo, to odpovídá víc než  jen "slečna".
Tak přesně tohle, na mě vyběhlo a začalo na mě řvát, co si to jako dovoluju si je fotit, jestli si jako myslím, že nemají žádnou úctu a že na mě zavolají policii. 
Protože jsem se nechtěla pouštět do žádných konfliktů zrovna s ruskym ženskym Mikem Tysonem a taky protože jsem se tak strašně lekla, že jsem se skoro počůrala,  rychle jsem s babi, bráchou a strejdou vzala nohy na ramena a ještě chvilku rozdejchávala tenhle Mikeův, hodně nečekanej levej hák.


Od tohohle incidentu jsem utekla na to nejlepší možný místo - do podniku SLA, kterej se OKAMŽITĚ stal mým nejoblíbenějším.
Snad nikdy jsem neměla lepší saláty - dá se týhle BOŽKOSTI vůbec říkat tak nudně jako "salát"?
Na oběd jsem si tam zašla i druhej den a bylo to přesně v ten moment, kdy jsem si užívala dokonalou chuť hummusu, čočky a sladkých brambor, když mi došlo jak úžasný je vlastní zdravý jídlo.
Cejtíte se úžasně při jídle, protože duh, je to dobrý, ale co je lepší - potom, co dojíte se pořád cejtíte úžasně, nebo možná 100x líp. 
To se vám po Mekáči stane jen málokdy.



Další benefit toho, když si k obědu dáte "jenom" salát - vždycky, vždycky vám zbyde místo na dezert.
A díky bohu, i těch maj v Amsterdamu požehnaně.
Prostě, město hříchu - v mém podání.


Ree 7 byl podnik, u kterýho jsem se nemohla dočkat až si tady pořádně smlsnu na týhle - věci.
Kokteil smrti, doslova.
Vanilková zmrzlina, mlíko, něco modrýho, cukr no a ten zbytek asi vidíte. 
To prostě nejde přehlídnout. 
Takový instagramový vydání cukrovky, ale moc moc moc dobrý!





Další mega úžasnej podnik, který se shodou okolností nachází hned vedle Ree7 a dokonce je i od stejného majitele je Pluk. Tohle místo jsem si totálně zamilovala!
Je to asi ta nejvíc instagramová kavárna ve který jsem kdy byla. Mají tu nádherný (a výborný!) zákusky, kafe, interiér a prodávají tady spoustu dekorací a doplňků. 
A, aby těch pozitiv nebylo málo - volně jim tam pobíhá tenhle bílej kočičák!







V týhle ulici plný hipster kaváren ještě chvilku zůstaneme. Je totiž taky plná hipster obchodů s oblečením. 
Upřímně, tuhle část Amsterdamu bych tak trochu přirovnala k SoHo v New Yorku. 
Bohužel, babi je dost minimalista, takže jsem si moc (čti: vůbec) nenakoupila -  aspoň mám o důvod navíc se sem brzy vrátit!





Protože měl brácha chuť na steak, na večeři jsme si zašli do steakárny Cannibale Royale , kde jsem si dala burger a hranolky ze sladkých brambor, který byly na všechny "moc mastný", ale já byla klasicky velmi, velmi spokojená.




Co se týče nějaký tý turistický srandy, tak stoprocentně doporučuju zaplatit si projížďku lodí po kanálech. 
Amsterdam tak zažijete trochu jinak, než z jeho povrchu a hlavně -  po celym dni chození je to strašně příjemný! :D 
Další věc, co se mi tu hrozně líbila a kterou jsem hlavně po zážitcích z Říma neuvěřitelně ocenila, byl fakt, že přestože je tohle město známou turistickou destinací, vůbec to tu neni přelidněný. 
Jo, ano, jsou tu lidi, ale je jich tu asi tak stejně hodně jako v každém jiném větším městě. 
Nikde (kromě domu Anny Frankový, obvi) se netlačíte, jsou místa, kde nepotkáte ani nohu a je to celý takový víc chill.
Navíc se absolutně všude v centru dostanete pěšky. A pokud jste odvážný, můžete si vypůjčit kolo - to udělám příště. 
Tamní cyklistický provoz mi totiž občas dost připomínal rychle a zběsile a úplně nevim, jestli bych zrovna já byla schopná dojet z bodu A do bodu B a nezabít se přitom. 




Vytvořila jsem si tu taky závislost na Açai bowls s burákovym máslem a granolou.
Minutu ticha.
Amen.
Tuhle jsem si koupila v Juice Brothers, kde jsme si s bráchou ze zvědavosti oba koupili Ginger shot a Green grass shot, po kterých jsme se oba cejtili jako bychom právě získali super schopnosti.
Nezískali.




Koťata.




Tak myslím, že tímhle bych dnešní přefotkovaný článek ukončila. 
Amsterdam mi přirostl k srdci tak silně, jako dlouho žádný jiný město. Dovedu si sebe představit, jak tu každý ráno projíždím na kole, vysedávám v kavárnách, popíjím flat whity a zelený smoothiečka a jsem úplně nejšťastnější.
Je to jedno z pár měst, který na mě působí strašně klidně a zároveň neuvěřitelně živě.

Byli jste vy někdy v Amsterdamu? Jaký na vás udělal dojem a co se vám tu líbilo nejvíc?

S láskou, Val

Share:
Blog Design Created by pipdig