Big This Week

Recent Posts

pátek 20. dubna 2018

Já a sebeláska | VIDEO

Moc mě nenapadá, co víc bych k tomuhle videu mohla dodat.
Taky, má 24 minut tak, co bych ještě tak dodávala, že jo,
Příběh, kterej vysvětluje úplně všechno. 
Kdo jsem, co jsem, to, kde jsem a i proč dělám to, co dělám.


Pamatujte si holky, klucí, že na to nikdy nejste sami. 

S láskou, V.

Share:

úterý 17. dubna 2018

It's your time to bloom

Sluneční paprsky mi hladí tváře, jemný vítr mi cuchá vlasy a pyl mě lechtá v nose. 
Růžový magnolie rozjasňují ulice jinak nudnýho a šedivýho města a já si, jak se tak procházím malým parčíkem plným rozkvetlých narcisků, uvědomuju jak málo člověku vlastně stačí k tomu, aby se cítil šťastnej. A že, když toho máte víc než potřebujete, nedělá to dobrotu. 
Jaro je konečně tady a já už nenechám žádný šílený teplotní změny, aby mi ho zase sebraly. 
Jaro, čas, kdy se všechno probouzí ze zimního spánku a kvete.
Období, kdy se u mě všechno mění.
A nejvíc já sama.


Je úterý ráno, mám zrovna službu v knihovně, zaspala jsem a ještě jsem ani neměla čas sníst si v klidu snídani. 
Za podobných okolností bývám většinou ten nejnepříjemnější člověk na světě. 
No fakt, pokud mě v bříšku ještě nehřeje moje ovesná a mozek ještě nezažil pořádnej caffeine kick tak na mě raději nemluvte. 
Dneska je to, ale nějaký jiný...přestože věci rozhodně nejdou podle plánu a moje perfekcionistický já uvnitř pláče, vzteká se a mlátí do stolu, nějaká jiná, zatím pořádně neobjevená část mě ho nutí mlčet, vzmužit se a sakra, být už konečně šťastný.



Pomalu, ale jistě totiž přicházím na to, že jedinou překážkou mezi mnou a štěstím jsem já sama. 
Rozhoduju o tom,  kdy budu šťastná a kdy se nechám rozhodit maličkostí.
Dneska je venku vážně, ale vážně nádherně. 
Tak proč být naštvaná? 
Radši se tak zvedám, jdu si do automatu pro to, sice hnusný, ale levný a vlastně ne tak úplně k zahození kafe, dole v bufetu si kupuju housku s máslem a sýrem a vracím se zpátky do knihovny, kde píšu tenhle článek. 
Problem solved.
To bylo nějaký lehký ne? 


Zima byla dlouhá, ale mám pocit, jakoby mi všechen ten roztátej sníh mimo kvetoucích sněženek a petrklíčů odhalil i veškerý chyby, který jsem doteď dělala a kterýma jsem stavěla zeď mezi sebou a spokojeností. A že jich je hned několik.

 
Až.
Až toho nebudu mít tolik do školy.
Až bude venku tepleji.
Až budu mít peníze.
Až zhubnu ty 3 kila.
Až mi bude 18.
Až budu mít kluka.
Až, až, až, až. 
Sice nemám alergii na pyl a vlastně ani na nic jinýho, na slovo jsem si už ale alergii vážně vypěstovala. 
Při jeho používání mi ale nenaskočí vyrážka, nýbrž žíla vzteku na čele.
Uvědomila jsem si, že je  synonymum pro nikdy. Tahle nevinně vypadající slabika je, nebo spíš byla největší překážkou mezi mnou a tím životem, který chci žít. 
Životem plným šílenejch zážitků, který jsou tak speciální právě proto, že žádný nepotřebujou.



Ono se taky prd stane, když nebudu jedničkářka.
Teď ale čtěte pozorně - je škola důležitá?
Ano, škola je (bohužel) hrozně důležitá.
Je důležitý mít dobrý vzdělání nejen pro to, abychom měli dobrou práci, ale taky protože být chytrej je fakt cool, lidi.
Můžete mi tu teď oponovat s tím, kolik úspěšných lidí ani nemělo vejšku a že Einstein nedodělal základku, ale ruku na srdce - kolik je nás tu Steve Jobsů nebo vrcholových sportovců?
Pořád chci mít dobrý známky (neboj taťko...). 
Ale už se odmítám trápit a stresovat se předměty, který mě nebaví, nezajímají a který mi k ničemu nikdy nebudou.
Už odmítám plakat nebo spíš hystericky řvát nad úkolem z matiky, esejí nebo snad i blbou prezentací . Welcome to the life of an IB student :-))
Odmítám žít pouze školou jako naprostá většina mých spolužáků, vzdát veškerý svoje šance a příležitosti v jiných oblastech života jenom proto, abych měla co nejlepší známky.
Dobře, za rok odmaturuju se strašně dobrým score, odejdu na vysokou a co bude pak???
Budu si přát, aby mi zas mohlo být 17 a já si mohla pořád alespoň hrát na to, že ještě nejsem dospělá.  




Někdy je lepší nechat věci prostě být, plynout a věřit, že to, co má přijít přijde v ten správný čas.
Nemá smysl věci ani lidi uhánět a snažit se je mermomocí získat, protože jestli to tak být nemá, jestli ještě nejsme připravení dosáhnout toho, co chceme, tak si bezhlavím honěním se za tím moc nepomůžeme, ba naopak zbytečně vyplýtváme spoustu energie.

Někdy v zimě se mi začal líbit jeden kluk, kterýho jsem náhodou potkala ve fitku. 
Byla jsem z toho úplně paf, protože už se mi hrozně dlouho nikdo opravdu nelíbil a já si začala myslet, že jsem možná ztratila schopnost cítit.
Přiznávám ale, že jako největší vyznávač lásky na první pohled, jsem byla možná víc vedle z faktu, že zase po víc než roce a půl cítím motýli v břiše než z toho kluka... 
Každopádně jsem si neuvěřitelně přála, aby mě někam pozval. Představovala jsem si jak k tomu asi dojde a soustředila veškerou svojí mentální energii na vysílání signálů o kterých jsem věřila, že ho ke mně přilákají... (:DD my holky jsme vobčas fakt psychopatky). 
Ale fungovalo to! Trochu.
Pokaždý jsme mezi sebou prohodili pár slov, já se snažila konverzaci udržet co nejdýl a ukázat mu, že mám zájem, ale nikdy k žádnýmu vyměnění čísel nebo něčemu podobnýmu nedošlo. Nejdřív mi to bylo fakt líto, protože jsem si samozřejmě už zase vysnila svatbu, líbánky na Hawaii a naší úžasnou 4 členou rodinu s blonďatýma capartama a zlatým retrívrem.

Ale život šel dál. Zase mi to nevyšlo. No jo no. Ve fitku jsme na sebe hrozně dlouho nenarazili a já na něj úplně zapomněla. 

A pak, o několik měsců později, když už jsem pomalu nevěděla že nějakej takovej kluk kdy existoval a když mě škola zase dohnala na pokraj mentálního zhroucení, zašla jsem si svoje problémy vybít právě do posilky. 

A hádejte, kdo mě pozval na kafe. 



Většinu věcí prostě urychlit nemůžeme a nejlepší, nejpohodlnější je si prostě jen tak plynout v proudu  života a nechat se jím v klidu unášet, bez zbytečnýho přemýšlení a analyzování nesmyslných věcí a věcí, který prostě nezanalyzujeme a nezměníme ani kdybychom se na hlavu stavěli. 
To, co se má stát se stane. 
My můžeme aspoň věřit, že to bude dobrý.


Tohle je asi největší prozření, který mi tenhle, na první pohled docela obyčejný, dubnový den odhalil.
Chtěla bych nám, nikdy spokojeným perfekcionistům a analyzátorům, dát takovou menší jarní výzvu.
 Pojďme si tohle krásný, voňavý a růžový období ještě víc znádhernit tím, že se přestaneme trápit věcma, se kterýma stejně nemůžeme nic dělat.
- Že přestaneme používat slovo a nahradíme ho teď
- Že přestaneme hledat chyby tam, kde nejsou.
- Že budeme věřit a pokveteme, stejně jako ty magnolie, u kterých se všichni fotíme. 


What am I wearing?
Shirt: Abercrombie
Skirt: Zoot
Shoes: Primark
Bag: Olympus
Sunglasses: Mango

S láskou, V.


Share:

sobota 14. dubna 2018

MY WORKOUT ROUTINE | VIDEO

Řeknu vám, na tenhle článek a video jsem se chystala šíleně, ale vážně šíleně dlouho, ale stejně jako všechno ostatní jsem i tohle pořád odkládala.

"Až ještě trochu zhubnu, tak to natočím" (facepalm)
"Až udělám 20 kliků, tak to natočím" 
"Až budu mít víc odběratel"
"Až budu mít míň věcí do školy, tak to natočím" (double facepalm, as if to se někdy stane:D)

Pak mi ale po videu s mými fitness hacky přišlo tolik dotazů na to, jestli bych tohle video mohla natočit, že mi to nedalo, vzala jsem si foťák, stativ, stud pro jistotu nechala doma a jsem se vydala
 do fitka, kde jsem si udělala menší photoshoot a hlavně, natočila mojí momentální fitness rutinu.


A pokud by z videa nebylo něco jasné, tak pokračujte ve čtení.





KOLIKRÁT TÝDNĚ CVIČÍM?

Tak tady to se u mě liší doslova týden od týdne. 
Jsou týdny, kdy "cvičím" - čímž myslím, že se nějak cíleně hýbu, nemusí to nuzně znamenat fitko nebo posilování -  klidně i 6x nebo třeba i 7x. Nejsou tu moc často, ale jsou tu... sem tam, někdy...:D Pak jsou tu ale i týdny, a ty jsou většinou frekventovanější, kdy jsem někde pryč a prostě na cvičení nemám čas a to pak většinou cvičím jen 2x, 1x nebo třeba vůbec. 
Naučila jsem se za podobný období nebičovat a netrestat a naopak si snažím užívat to, že můžu dělat jiný věci, protože takovej je prostě život a někdy se musíte něčeho vzdát, abyste mohli dělat něco jinýho. 
Vzhledem k tomu, že sport je něco, co mě hrozně baví, v čem se částečně realizuju a díky čemu se cítím naprosto skvěle fyzicky a hlavně psychicky, obecně se snažím zakomponovat ho do svýho života ve všemožných formách. 
Průměrně si myslím, že cvičím tak 4x týdně a když zrovna nemám čas jít si zacvičit nebo zaběhat, znamená to většinou, že jsem pryč a celý den někde pobíhám, takže se ve finále hejbu opravdu pořád. 



MŮJ TÝDENNÍ PLÁN:

Jak jsem už psala, pokaždé je to jinak, ale můj ideální  týden (co se týče sportu) vypadá nějak takhle:

PONDĚLÍ: 

Ráno: 15 min protahování/yoga
20-30 min kardio (stair-master, běh, cross trenažér, sprinty)
30 min posilování na nohy
10 min posilování na zadek
10 min posilování na břicho
protahování

ÚTERÝ:

50min-1 h 15 min/ 9km-12km běh (většinou venku, když prší tak na páse)
10 min posilování na břicho
(10 min posilování na zadek)
15 min protahování/yoga

STŘEDA:

To většinou záleží na mojí náladě. 
Někdy si jdu zase zaběhat, někdy jdu do fitka, kde cvičím full body.
30min - 1 h kardio (běh, stair-master)

NEBO:

30 min posilování na celý tělo

ČTVRTEK:

Ráno: 15 min protahování/yoga
20-30 min (kardio stair-master, běh, cross trenažér, sprinty)
30 min cvičení na nohy
10 min posilování na zadek
10 min posilování na břicho
protahování

PÁTEK:

Někdy bývá můj REST DAY

20-30 min kardio
20 -30 min posilování na celý tělo
20 min posilování na břicho

SOBOTA:

Někdy bývá můj REST DAY

20-30 min kardio
20 -30 min posilování na nohy
20 min posilování na břicho
10 min na zadek

NEBO:

1 h+ kardio: běh, kolo, brusle, chůze...
+ 15 min yoga/protahování

NEDĚLE:

Někdy bývá můj REST DAY

20-30 min kardio
20 -30 min posilování na celý tělo
20 min posilování na břicho

NEBO:

1 h+ kardio: běh, kolo, brusle, chůze...
+ 15 min yoga/protahování



KDY CVIČÍM?

Během týdne je to většinou v podvečer, někdy mezi 16:00-18:00
Ráda cvičím hned po škole, abych to měla za sebou a hlavně se pořádně odreagovala. Často se mi stává, že pokud si nejdřív dělám úkoly tak se nemůžu pořádně soustředit a myslím jen na to, až půjdu cvičit.
O víkendech naopak cvičím ráda hned ráno, před snídaní a nebo zhruba 1 hodinku po.


JAK CVIČÍM?

Tohle se u mě mění jako roční období a to úplně doslova. 
Zhruba každý 3 měcíce se moje rutina úplně změní. 
Jednu dobu si sestavím cvičební plán podle sebe a cvičím "svoje cviky", jednu dobu cvičím podle Kayly Itsines, ale nejčastěji cvičím podle různých YouTube videí.

Tady máte odkazy na moje nejoblíbenjěší.

NOHY:


ZADEK:


BŘICHO:


CELÝ TĚLO:


YOGA/PROTAHOVÁNÍ:


Tak, tohle by bylo asi všechno k mojí momentální workout rutině. Vím, že to může vypadat, jakože jsem totální šílenec a cvičím hrozně moc, upřímně se mi ale takovýhle týden podaří dodržet možná tak jednou, dvakrát do měsíce. :D
Sport je pro mě především odpočinkem a často levnější verzí terapie. 
Jako dítě jsem ho totálně nenáviděla, později pro mě byl pouze cestou jak zhubnout no a teď si bez něj nedokážu představit život hlavně kvůli jeho vlivu na mojí psychiku. Každej si k němu může najít cestu, chce to jenom chtít a dělat věci, co vás baví.

Budu hrozně moc ráda, když mi dáte tipy na nějaký vaše oblíbený workout videa, plány, články, cokoliv. Jak sportujete vy? Chodíte na nějaký lekce? Co bych měla vyzkoušet? Dejte mi vědět!

S láskou, V.

Share:

pondělí 9. dubna 2018

Week(s) in pictures: ten nejkrásnější březen

Zvuk vlaku mě hrozně uspává, ale já si přece slíbila, že se budu učit. Notak Valo, soustřeď se.
Zvedni tu hlavu, tohle ani nezkoušej.
Tu španělštinu se za tebe nikdo nenaučí. 
V rychlíku mám konstantě zalehlý uši a tak díky bohu ani neslyším vlastní špatný svědomí. Zavírám teda sešit, dávám do uší sluchátka, hledám svůj oblíbenej playlist a pak už si jen opřu hlavu o okýnko, nechávám sluníčko šimrat mi nos a pozoruju míjející se domy, paneláky a pomalovaný mosty. Vlak se pomalu blíží do cílový stanice a nejdříve liduprázdný předměstký ulice se začínají plnit vystresovanýma, pořád někam spěchajícíma lidma.
Vystupuju. 
Jarní vánek mi příjemně čechrá vlasy a já prostě jen tak stojím uprostřed nádraží, najednou konečně zase neuvěřitelně š'tastná.  


Vím, že tohle píšu v každým WIP článku, ale to už je vážně zase novej měsíc?
Tenhle svět je jedna velká šílenost, no fakt.
Narozdíl od března, na duben jsem se tentokrát moc netěšila. Znamená pro mě totiž jediný: Schularbeits all the way.
Vzhledem k tomu, že většina asi netuší, co to tu žvatlám, "Schularbeit(s)" se tady v Rakousku říká velkým testům. Máme je většinou jednou, maximálně dvakrát za pololetí, z každého předmětu a mě se dělá fyzicky špatně pokaždý, když si na ně vzpomenu.
Ale zpátky k březnu - březen byl naopak totálně tests free a pořádně full of life. 
Kdybyste mě zase nechápali - prostě naprosto úžasnej.
Oslavila jsem narozky, několikrát jela do Prahy, do Vídně, strávila Velikonoce s našima a po 3 měsících se viděla s mýma nejlepšíma kamarádama. Jo a taky ještě tak stokrát víc propadla blogu a hlavně YouTube.
Takže asi chápete, jak strašně moc se mi teď nechce trávit víkendy zavřená doma nad učením
Hlavně, když je venku konečně minimálně 20 stupňů!


Úplně první akcí, který jsem se v březnu zúčastnila bylo SamsungKafe, pořádaný v děsně nádherný pražský kavárně SmetanaQ. Šlo o takový workshop, kde nám Samsung představil svůj nový telefon Samsung Galaxy S9 se kterým nás pak učil fotograf Honza Řeháček fotit. 
Byla to moje první "blogérská" akce a hrooozně jsem si to užila, hlavně kvůli holkám, se kterýma jsem se tam seznámila. Vzala jsem sebou Anetku se kterou jsme si předtím ještě zašly na žvanec do Cacaa no a na samotné akci jsem se pak ještě seznámila s Áďou a všechny tři jsme si vážně padly do oka.




Hned sotva o dva týdny později jsem se do Prahy vypravila znova, tentokrát na další ze skvělých workshopů A Cup Of Style. Šlo o YouTube workshop, kterej byl přesně tou kopačkou do zadku, co jsem potřebovala, abych začla konečně pravidelně natáčet.

Když jsem tak seděla na workshopu a nechala můj mozek vstřebávat kvanta informací o clickbaitech, přišla mi na instagram zpráva od Marušky s tím, že má volný lístek na dnešní přehlídku Mercedes Benz fashion weeku.
V ten moment mě nějak nezajímalo, že sebou táhnu tašku s věcma, vypadám jak naprostej vandrák a v -5 stupních a sněhu mám plátěný conversky.
Jakmile nám holky předaly poslední zbyteček svých znalostí, popadla jsem všechny věci a ve sněhový vánici se hnala na tramvaj. 
Než jsem si to stihla rozmyslet, už jsem měla koupený boty a stála jsem za kasou v zaře, protože v týhle mikině bych prostě nešla, že jo.
Než jsem si to stihla rozmyslet ještě jednou, stála jsem ve frontě všemožně oblečených lidí většinou tupně zírajících do mobilů nebo naopak až moc pečlivě pozorujících ostatní na nádherném schodišti Glassova Paláce.
Ověšená snad 10 taškama, promrzlá na kost jsem si pomyslela.
"Co tady doprčic dělám."


Z tohohle zprvu dost trumatizujícího zážitku se nakonec vyklubal jeden z těch nejlepších za celej měsíc.
A nebylo to jen kvůli přehlídce, která mě upřímně dost bavila (ani nevím jestli v pozitivním nebo negativním smyslu) , ale především díky jedný nesmírný "náhodě".
Tou "náhodou" bylo seznámení se s Niky, která byla "náhodou" předtím na workshopu a její kamarádkou Zuzkou, která "náhodou" vyhrála na dnešní přehlídku lístky.

Tohle mi dokázalo jediný a to to, že nic není náhoda, ale jenom "náhoda".

Nevěřím  totiž tomu, že bych si mohla najít takhle skvělý kamarádky jenom náhodou.




No a protože jsem prostě Procházková, první jarní dny jsem v naprostý většině případů trávila venku a to jak šmejděním v ulicích města tak i běháním po cyklostezce.

Kde bylo aspoň trochu sluníčka, tam jsem na tuty byla i já.



No a koncem března začalo oslavování
Tohle je zrovna fotka z narozeninový oslavy mojí kamarádky Zuzky, ze který jsem natáčela i vlog.
Já moje 17tiny oslavila kde jinde než v Praze, městě mého srdce, ve společnosti mamky, ségry no a především: jídla. 




Narozkový brunch v La Botteze byl takovým splněním jednoho malého instagramového snu.




Séééégry. Buď se nesnášíme nebo nejvíc milujeme.
Balanc u nás nehledejte.


Pizzerie Colloseum.


Cafe-Cafe.



Prasení v Naše Maso byl další instagramový sen - i když ne tak fotogenický.
S mamkou jsme si bez přehánění objednaly jídlo tak po 4 osoby a já si snad nikdy nepochutnala víc.


Místo šáňa flat white a Happy Birthday to me!




Když nad tím teď tak přemejšlím, březen byl hodně o splněných přáních.
Třeba o takovém flower boxu jsem snila už dobrý 3 roky.
No jo, tátové prostě ví.



Taky jsem se během prázdnin podívala do Vídně, navštívit úžasnou Sandru a upřímně se nemůžu dočkat až se zas uvidíme.
Tyhle long-distance friendships jsou fakt naprd. 





Neeeeeeeeeeeejlepší smoothie a moc dobrý (ale po hodině focení už studený :( ) vajíčka měli
 v  Cafe 7*Stern.


A zase další pražšký dobrodružství.
     No, vlastně jsem jen pořád jedla, procházela se, trávila čas se skvělejma lidma a fotila se u toho. 
Ale bylo to nejlepší.

Ráno v Coffee Room.
Ten banánovej chleba, byl rozhodně tím nejlepší, co jsem kdy v životě měla.
Promiň mami.



Díky Naty jsem taky poprvý vyzkoušela milkshaky v Bufu Shake House a hele řeknu to asi takhle.
Ještěže v tý Praze nebydlim.
Protože nevim, jak bych se jinak na ty Vinohrady od tramvaje nebo metra koulela.


Náplavka je láska.


Další návštěva SmetanaQ a opět s mojí milovanou Nikolkou.


Moje první trhy na náplavce v doprovodu Deni. Bylo to faakt úžasný a už se nmůžu dočkat až tam půjdu znova, když bude trošíčku tepleji.



Velikonoce jsem strávila doma v zaječím overalu, hlavně na gauči nebo u rodičů v posteli (no co?) a se spoustou sladkýho a nezdravýho.
Ale řeknu vám, odfrkla jsem si, to teda jo.
Tenhle březen byl opravdu nádhernej a mě je upřímně smutno, že už je pryč.
Na druhou stranu, pokud ve zdraví přežiju duben, čeká mě zase nějaký to cestování.
Tak nazdraví, ať nás ta škola nezabije.

S láskou, V.
Share:
Blog Design Created by pipdig